Prolog

4.8K 335 17
                                    

"Hej, nechte mě být!" zakřičel jsem na ty dva, co se rozhodli mě znásilnit.
Cukal jsem se, ale bylo to marné. Měli neskutečnou sílu.
Jednoho jsem kopl. Zařval a oba odskočili, ale místo toho mě obklíčili.
Oba dva měli černé oblečení a úchylné výrazy ve tváři. Jeden z nich, ten vyšší, se olíznul, a já dostal možnost spatřit jeho žluté zuby a zánět dásní.
Bylo to opravdu nechutné.

Křičel jsem na celou tu tmavou uličku, ale odpovědí mi bylo jen to deptající ticho.
Přál jsem si, aby to byl jenom sen, abych se probudil a viděl svojí mámu, která mě komanduje, abych už vstal a nasnídal se.
Prosím.

Pak mě něco napadlo. Zavřel jsem pusu a mlčky pozoroval jak se ke mě blíží. Oba se na sebe překvapeně podívali. Jo, tohle jste nečekali chlapečkové.
Jakoby omylem jsem spadl na zem a zůstal tam ležet. Rychle jsem v dlani sevřel nejbližší kámen.

Mrsknul jsem ho po jednom násilníkovi. Uspokojivě zaječel a po mé velmi vydařené ráně do hlavy se složil na špinavou zem.
Ten druhý k němu přiskočil a snažil se ho vzkřísit.

Na nic jsem nečekal a běžel jsem od nich. Zaslechl jsem za sebou dupot a věděl, že teď nesmím zpomalit.

Běžel jsem a různě kličkoval a zahýbal.

Rána. Ležím na zemi. Do někoho jsem narazil. Neznámý se ke mně sehne a podá mi ruku. Ucukl jsem.
On se zasmál. Chytil mě za ruku a vytáhl na nohy.

Odstoupil jsem od něj a vyděšeně ho pozoroval.

"N-nechceš mě n-náhodou taky z-z-znásilnit?" zeptal jsem se ho opatrně.
On se znovu zasmál.
"Já lidem neubližuju. Předpokládám, že jsi právě před někým takovým utíkal."
Přikývl jsem.
"Neboj už tady nikdo není." usmál se tím uklidňujícím úsměvem a já si oddechl.

"Jinak, já jsem Namjoon."

"Jin."

Sleep, my princess [Namjin]Where stories live. Discover now