somewhere only we know // fantasy

kapitola 01

Emília

Bylo 15.května rok 591, zrovna jsem šla do školy po své obvyklé trase skrz Soví les, jako každý jiný den. Prašná ušlapaná cestička se mi vinula pod nohama, mezitím jsem si pobrukovala svojí oblíbenou lidovou písničku a rozhlížela se po okolí. Zralé jabloně se pyšnily svými rudými plody, které se leskly v ranním slunci a přímo dychtily po sklizení. Jak cesta pokračovala, příroda se měnila a řídla a po chvíli už se prašná cestička změnila v dlážděnou městskou silnici vedoucí až do středu hlavního města . Pomalu jsem se blížila ke své škole. Už jen zahnout za roh doleva. Když se mi konečně naskytl pohled na mou školu byla jsem překvapená, protože celá má třída stála shromážděná před budovou.

„Á, tady máme Emíliu," slyšela jsem hlas paní profesorky zpoza žáků. „Dnes jsem si pro vás třído připravila něco speciálního," začala paní profesorka znovu mluvit, „jelikož čas sklizně zrovna začíná, rozhodla jsem se, že se také zapojíme a pomůžeme celému městu."

Mezi studenty to začalo hučet, jak profesorčin nápad diskutovali. Zdálo se, že nikdo není proti, všichni byli rádi, že se nebudou muset učit a strávit dalších šest hodin v lavicích.

„Ale abyste si nemysleli, že to bude jen tak nějaké sklízení," promluvila znovu paní profesorka. „Rozdělím vás do dvojic a ta dvojice, která nasbírá nejvíce jablek, dostane odměnu, kterou zatím neprozradím," usmála se paní profesorka šibalsky.

Vydali jsme se po cestě, po níž jsem přišla zpět k sadům jabloní. Když jsme dorazili na místo, paní učitelka nás vyzvala, abychom se rozdělili do dvojic. Hledala jsem někoho, ke komu bych se připojila, ale bohužel všichni už se stačili roztřídit. Paní profesorka si toho všimla a přiřadila mě k Noahovi, zamlklému chlapci ode mě ze třídy, který si zásadně udržoval od všech odstup.

Paráda, pomyslela jsem si a šla jsem si stoupnout vedle něho. Vypadal z toho všeho dost nervózně a já jsem se ihned začala cítit provinile kvůli mé počáteční reakci. Po chvilce se už všichni spolužáci rozutekli k rozkvetlým jabloním, avšak my zatím mlčenlivě stáli na stejném místě.

Takhle to nepůjde, řekla jsem si a pokusila jsem se začít konverzaci.

„Tak kam půjdeme Noahu?" Ten se na mě otočil s vyděšeným výrazem a rychle odsekl: „E-e-h mně je to jedno." Po tomhle jsem do jedné ruky popadla košík na jablka, za druhou vzala Noaha a odtáhla ho k nejbližšímu volnému stromu.

V tichosti jsme sbírali jablka, jelikož jsem nevěděla, o čem bychom si měli povídat. Takhle to pokračovalo dalších dvacet minut, dokud jsem už nedosáhla na žádné z jablek. Ale Noah, díky jeho výšce, mohl sbírat dál.

„Hele," řekla jsem a Noah se na mě otočil, „co kdybys mě vysadil na záda, abych dosáhla až úplně nahoru?" Jakmile jsem to dořekla, Noah se začal červenat.

„E-h-h, myslíš že je to dobrý nápad?" Řekl a vypadal přitom dost vystrašeně.

„No jasně, bude to v pohodě," snažila jsem se ho uklidnit a přemluvit zároveň. „Hlavně mě nesmíš pustit, jo?" Po tomhle vypadal ještě nervózněji.

„No...tak...asi nemám na výběr," souhlasil nakonec Noah, mezitím si klekl na zem a já se mu posadila za krk. Jakmile si stoupl trochu se mi z té výšky zatočila hlava, ale vzpamatovala jsem se a začala jsem rychle sbírat ta nejvyšší jablka.

Noah

U svatého Elfa ta není zrovna nejlehčí, pomyslel si Noah. Během snažení stát pevně si Noah všiml, jak na koruně stromu nás pozoruje on!