Královskou v jednom dni

9.

Je neděle ráno po plese a já se nechystám vylézt z postele. Všechno mě bolí, hlava mě bolí a celá hořím. Asistentky se mě ptaly, jestli mi není špatně, ale řekla jsem, že jsem moc nenaspala a dělala, že spím. Snídani mi nechaly na stole, ale ani jsem se jí nedotkla.
Když jsem se už kolem poledne dokázala postavit na nohy, tak jsem si chtěla zahrát na klavír, začala jsem jemně preludovat, ale každý tón na mě působil jako hřebíky zabodávající se mi do kůže a tak už mě napadla jenom jedna věc, která mi může pomoct.

Když moje nohy navazovaly kontakt s rozbitými dlaždičkami starých rujn, udělalo se mi lépe. Procházela jsem bývalými místnostmi velkolepého zámku, až jsem došla do místa, kterému říkám sál magie. Jeho hlavním motivem jsou totiž dlaždičky s krystalků, poskládané do mozajky znázorňující čtyřbarevnou květinu, která jakoby čerpala sílu živlů, které jsou do čtverce poskládané kolem ní.
Dříve jsem tu chodila více, jelikož mám toto místo nejradši. Klidně jsem několik hodin seděla na květině a rozhlížela. I dnes jsem tedy zamířila na květinu, jelikož mě k ní něco silně táhlo. Když jsem na ní stoupla, stratila jsem půdu pod nohama, živly a květina na podlaze se rozzářily. Kolem mě se vytvořilo oslňující světlo, chvíli se to dalo snést, ale pak jsem musela zavřít oči. Uvnitř mě něco příjemně hřálo. Padla na mě strašná únava a vysílení a za chvíli jsem upadla do černočerné temnoty.
.

.

.

.

.

.

|Mathyas|

Seděl jsem zrovna na balkoně, když z lesa začalo vyzařovat čtyř barevné světlo. Rychlostí blesku se rozeběhlo do všech stran a zmizelo. Všichni byli klidní, protože si mysleli, že je to blesk, ale já věděl, že to blesk být nemohl. Vycházelo to z toho místa, kde jsem se párkrát potkal s tou lesní dívkou. Okamžitě jsem osedlal svého gryfona a vyrazil zjistit co to bylo.

Dorazil jsem na místo. Viděl jsem světlo a tak jsem se vydal za ním.
Ležela na znacích plné síly a nehýbala se. Věděl jsem přesně co to znamená, četl jsem o tom hodně, protože mě to zajímalo.
Na sobě měla bílé rozevláté šaty a na hlavě legendární korunu.
Začala se probírat a vyděšeně koukala.
,,C-co tady děláš?'' zeptala se vyděšeně.
,,Neboj, nikdo nic netuší," řekl jsem, abych jí uklidnil.
,,Co nikdo netuší?'' zeptala se mě a v tu chvíli mi došlo, že netuší, co se stalo.
,,Buď klidná. Asi se trochu vyděsíš, ale neboj se bude to v pořádku. Asi si zářila trochu ve větším, než je obvyklé. Víš dříve vládci ovládali všechny živly a měli obrovskou sílu, ale při rozdělení říše došlo k porušení a sílu čtyř už nikdo nezískal, ale je legenda o vyvolené, která se s touhle silou narodí a znovu spojí obě země. Nejsem si tím jistý, ale domnívám se, že jsi to ty, jelikož ti na hlavě sedí legendární ztracená královská koruna,'' pokusila se postavit, ale jelikož byla po záření hodně vysílená, musel jsem jí na nohy pomoct.
,,To není možné, vždyť nejsem v ničem speciální,'' řekla zničeně.
,,Jsi, ale zřejmě o tom nevíš,'' řekl jsem jí, ,,bylo ti dneska ráno asi hodně špatně,''
Místo odpovědi jen kývla. Nevěděl jsem co dělat, jenom vím, že musí nastoupit na oba trůny.
,,Zkus něco," vybídl jsem jí.
Začala vzduchem, asi je to pro ní přirozené a pokračovala i ostatními. Svoji sílu ukazovala jen minimálně, aby se nevysilovala, ale měl jsem pravdu. Ovládá všechny živly!
Pomalu se nemohla udržet na nohou a tak jsem jí vzal do náruče, posadil se s ní na gryfona, za chvilku jsem slyšel její jemné vydechování. Bral jsem jí do Sestancie na zámek, kde jsem jí položil do postele v jednom pokoji pro služebnictvo, aby nepoznala, kde je a kdyby jo, tak alespoň nebude mít podezření. Zamknul jsem a sedl si na židli a čekal.

Probrala se při západu slunce. Začala se okamžitě rozhlížet a když jí padl pohled na mě zeptala se: ,,Kde to jsem,'' vstal jsem ze židle a sedl si k ní na postel.
,,Byla jsi vysílená a tak jsem chtěl ať se vyspíš,'' řekl jsem.

|Azumi|
Stále jsem na sobě měla po probuzení korunku s šaty. Byla jsem zřejmě v pokoji pro služebnictvo a vedle mě na posteli seděl Mathyas. Sundala jsem korunku z hlavy, šaty se vytratily a z koruny se stal náramek, který když jsem dala na ruku, přesně se na mě vytvaroval.
,,Ehm, děkuji že jsi mi pomohl, prosím neříkej to nikomu, zítra se sejdeme při západu,'' dala jsem mu rychlo pusu na tvář a vyskočila oknem, mávla mu už sedící na Aie na rozloučenou a ztratila se v oblacích.

RÁNO
Byla jsem jak tělo bez duše, i když mě oblékaly do šatů, tak jsem neprotestovala.
Na snídani jsem byla taky potichu až se rodiče obávali a pak: ,,Azumi, potřebuji vědět, zda se chceš stát dědičkou, protože jinak trůn propadne Sestancii,'' zeptal se otec.
,,Udělám to,'' byla moje odpověď. Pro některé nečekaná, jelikož jsem se definitivně rozhodla až dneska ráno, ale udělám to, protože přece celá naše rodina nebojovala po staletí, jenom abych to teď já vzdala.
,,Zlatíčko, ani nevíš, jak si tvého rozhodnutí vážíme,'' řekla a usmála se.
Pokusila jsem se taky o úsměv, ale nejspíš to vypadalo jako křeč v koutcích, jak byl ten úsměv falešný.