Tropická Bouře ✔️

20.

Kolegové stojící v řadě v pozoru ve smuteční uniformě s bolestí v obličeji a slzy v očích. Rodiče  pohřbívající své druhé, poslední dítě, přátele a v poslední řadě Heili, která stále nemohla uvěřit, že umřel. Ač na sobě měla černé šaty a srdce prázdné, nevěřila tomu, i přesto, že byla na jeho pohřbu a loučila se s ním. S mužem, který zaplnil každý její kousek těla láskou. Koukala na rodiče a neuměla si ani představit co musí prožívat za bolest. Rodiče by neměli přežívat své děti a už vůbec ne všechny. Lidé pomalu odcházeli, ale oni tam stali a koukali na rakev. Nešlo jen tak odejít. To by znamenalo, že vážně odešel a to si prostě odmítala připustit. Tolik by se chtěla probudit a zjistit, že to byl jen sen, ale nebyl. To jí připomněl vlažný Havajský vítr a dotek na jejím rameni. Cukla sebou a otočila se.
Byli tam oba dva. Po tvářích jim tekly obří slzy. Nic neřekli, jen ji silně objali. Každý z jedné strany.
„Moc se Vám omlouvám. Je to moje vina, nestihla jsem to. Je mi to líto,“ vzlykla.
„To ne... Nemáme ti to za zlé. Jsme rádi, že tě náš syn miloval a my tě mohli poznat. Šťastnou cestu domů, a až budeš zase na Havaji, ukaž se,“ Katherina ji pohladila po hlavě. Usmála se na ni, a pak věnovala jeden úsměv i pastorovi.
„Velmi ráda. Nebudu říkat sbohem určitě se ještě uvidíme, buďte silní,“ naposledy se objali, než odešla za Delonovým šéfem, který ji odveze na letiště. Řekla mu celou pravdu, co se doopravdy stalo s Brianem a ztracenými ženami, jak umřel David a kupodivu jí věřil. Delonovu smrt označil za napadení, kde byl vrah neznámý. Dalo mu to docela práci, ale nakonec mu to prošlo.
„Připravena?“ zeptal se. Heili jen kývla.
„Ještě si zajedu k Davidovi pro věci a můžeme jet,“ nasedla do auta, přičemž se naposled podívala na Delonův hrob, jako by se s ním rozloučila.

Pobalila poslední věci, ale ještě si hodlala vzít něco na památku. Jeho fotografii a pár triček, aby mu byla blíž. Posadila se na postel a zavzpomínala na společné chvíle. Od začátku až dokonce. Jak ho nenáviděla a on ji. Jak si myslel, že byla jen lehká děva. Zas se jí zasklily oči, slzy stékaly po jejích tvářích, utřela je a zajela prsty do vlasů. Hlasitě vydechla a opřela si lokty o kolena.
„Moc ti to sluší,“ leknutím se vyšvihla. Seděl vedle ni. Byl tam a vypadal tak normálně.
„Davide,“ vydechl a objala ho. Vůbec si neuvědomila, že by to nemuselo jít, ale ono to šlo. Cítila na sobě jeho dotek. Jeho pevné sevření. Rozplakala se ještě víc a co možno nejsilněji ho objala. „Cítím tě, ty se mě dotýkáš,“ na nic nečekala a políbila ho, než se stane zas nehmotným. Dodal jí tím neskutečnou energii.
Jedná jeho ruka se přesunula za její krk a druhá stále svírala záda. Vychutnával si její tropickou chuť do syta. Toužil po ní víc, než když žil.
„Nemám moc času. Dostal jsem dar z darů největších, ale je to jen na moment. Musel jsem tě ještě vidět, cítit, vnímat. Tolik mi chybíš, nebe bez tebe není nebe. Jsem tu hlavně z jednoho důvodu,“ držel její obličej ve svých dlaní a opíral si čelo o její.
„Neodcházel, prosím, zůstaň se mnou. Nezvládám to. Nechci být bez tebe,“ trhaně se nadechla, přičemž se ho stále dotýkala.
„Proto tu jsem. Musíš mi slíbit, že budeš silná. Nemůžeš pořád jen plakat a být smutná. Musíš vylézt z té postele a žít. Lásko, prosím netrap se, nemůžeš za to,“ schoval jí pramen vlasů za ucho. „Dokázalas strašně moc. Zachránila jsi je a společně jste porazily Briana. Jsi moje šikovná holka a já ti slibuji, že najdeš štěstí i lásku. Jen musíš věřit. Potřebuješ naději a tu dostaneš.“
Ani jeho slova nedokázali Heili zbavit smutku.
„Bez tebe to prostě nejde,“ žaludek se jí sevřel, když viděla ty čokoládové oči plakat. Pomaličku se začal třpytit a ona poznala, že jejích chvilka končí. Silně ho objala. „Ne, ještě ne. Prosím, neber mi ho,“ špitla.
„Lásko, musím už jít, tohle bylo naposledy, kdy se vidíme. Už se nevrátím, tak prosím, nečekej a žij.“ Poslední polibek, než úplně zmizí. Postavil se. Už z něj byl zas jen duch. Také se postavila a s pláčem kroutil hlavou ze strany na stranu. „Slib mi, že budeš šťastná,“ jeho hlas se vracel v ozvěně.
„Slibuji, miluji tě a vždycky budu,“ udělala krok k němu.
„I já tebe a nezapomeň. Naději máš v sobě.“ Poslední slova, než úplně a nadobro zmizel. Bolelo to snad ještě víc, než když ji opouštěl poprvé. Stále cítila příchuť jeho rtů na těch svých. Jeho doteky, jeho vůní. Padla na kolena a lehla si na zem v neutuchajícím pláči.
Dokud ji nenašel kapitán. Povedlo se mu Heili dostat do auta a bezpečně odvést na letiště, kde se skromně rozloučili.

Na New Yorskem letišti už na ni čekaly holky. Ty jediné jí zbyly. O ničem nevěděly a proto se tak moc divily, když se jim rozplakala na rameni. Neměla sílu odpovídat na jejích otázky. Odvezly ji tedy domů, kde ji uložily do postele a čekaly, až na tom bude lépe, aby jim řekla, co se stalo. Ještě nikdy svou kamarádku neviděly tak smutnou a to jim dělalo vrásky.
Jenže Heili si dávala s probuzením na čas. Prospala celou noc i celý den. I tak vydržely čekat. Když se konečně otevřely dveře a ona se objevila v obýváku, obě vyskočily na nohy s lítostivým výrazem.
„Musím Vám něco říct. Je toho celkem dost a možná mi nebudete věřit, ale jsme jako sestry a znáte mě ze všech nejvíc, proto Vás prosím, abyste mi věřily,“ nakřáplým hlasem promluvila. Věděla, že vracet se do minulosti bude bolet, ale musely to vědět. Ony jediné ji mohou pomoci zbavit se té šílené bolesti smíšené se smutkem, co jí bránila v dýchání. Měla pocit, že se udusí nebo upláče k smrti.
„Jsme tu pro tebe, zlato,“ natáhly k ní ruce. Přešla k nim do společného objetí. Potom se posadily a Heili začala vyprávět. Po skončení plakala jak ona, tak holky. Heili nikdy nelhala, byla čestná, a proto jí věřily. Jenže nic neřekly. Možná jim tím vzala slova i myšlenky. Po chvilce An vstala a vytáhla z lednice kamaráda Jacka.
„Holky, tak na Delona. Neměla jsem ho v lásce, ale moje sestra ho milovala a stále miluje, ať odpočívá v pokoji,“ každá vzala do ruky sklenku a pozvedla ji.
„Co tím myslel, že naděje je v tobě?“ zamračila se Paulina.
„Nevím, možná, že mám najít vnitřní klid.“
„Ne, to si nemyslím. Mám tušení,“ sáhla do kabelky a vytáhla z ní těhotenský test. To obě holky překvapilo.
„Ne, já nejsem...,“ zarazila se.
„Že by nebyla ochrana?“ An povedla dvakrát obočí. Ne, žádná ochrana tenkrát nebyla. Nějak na ni nebyl čas. Ani jednou. „A jen tak mimochodem, proč nosíš v kabelce těhotenský test?“ nalila si další skleničku. Pak Paulině a nakonec chtěla Heili, ale pak si to rozmyslela. „Ty jen, když bude test negativní, utíkejte to pochcat. A ty mluv,“ podívala se na Paulinu.
„Prostě jsem měla po návratu z Havaje podezření a nakoupila jsem jich nějak moc.“
Mezitím zmizela Heili na záchodě. Vrátila se a položila test na stůl. Všechny tři si sedly vedle sebe a propalovaly test pohledem. Heili ani netušila, jestli chce být těhotná. S Delonem by to bylo jiné, ale sama to nezvládne. Nemohla se na to dívat. Zavřela oči a viděla Davidovu tvář. Usmívám se, což donutilo k úsměvu u ji. Bylo to znamení. Dotkla se svého břicha. Ano, naděje byla v ní.
„Heili,“ ucítila dotek na obou svých nohou. Otevřela víčka a koukala se tváří v tvář pravdě do očí. Dvě čárky, které jí změnily život. An se usmála a řekla: „Budeme mít miminko,“ se smíchem se rozplakala. Nebude na to sama. Jak si to jen mohla myslet.