Hlavu vzhůru princezno, padá ti korunka

24 díl: Marcus je můj problém, ne váš

Nemůžu usnout, pořád se převaluju a přemýšlím nad tím vším. Přece nedovolím Macovi, aby mě pokaždé takhle zničil. Musím se vzpamatovat a nechovat se tak příšerně hystericky. Krucinál Annabeth, pořád vykřikuješ, jak jsi dospělá, tak se tak začni i chovat! Marcus je tvoje minulost, tvé špatně rozhodnutí, tvůj problém. Nemůžeš přehazovat své problémy na ostatní. Kluci přece nezruší koncerty jenom kvůli tomu, že ty ses kdysi zamilovala do největšího debila v okolí. Prostě to vyřešíš sama a hotovo. 

Rozhodně se posadím. Na nočním stolku leží kousky mého mobilu, popadnu je a začnu ten krám skládat dohromady. Ihned po zapnutí se rozvibruje pod přívalem smsek. S jejich narůstajícím počtem a nekonečným poskakováním telefonu na stolku se má odvaha znovu vypařuje. Po nekonečně dlouhé době se konečně mobil uklidní a přestane mi naznačovat jak moc je Marcus teďka naštvaný. Ani jednu z těch desítek smsek si nečtu a rovnou je mažu, ale i tak je mi naprosto jasné co v nich je. Ať se okamžitě ozvu, že pro mě přijede a budeme znovu spolu.  "On mě nikdy nenechá být," zašeptám si pro sebe a zoufale si prohrábnu vlasy. V hlavě se mi začne přehrávat vzpomínka na rok starou hádku. Tehdy jsem byla rozhodnutá, že od něho odcházím. Chytil mě už na chodbě. Řval, že mě nikdy nikam nepustí, že jsem jenom jeho princezna a že mě radši zabije, než aby mi dovolil utéct. Vlastně to je to poslední­ co si z toho dne pamatuju. Probudila jsem se o dva dny později v nemocnici s otřesem mozku, zlomenými žebry a po masivním vnitřním krvácení. Zachránili mě kluci,kteří úplně sjetého Marcuse zastavili doslova za minutu dvanáct, takže mě neumlátil k smrti. A já pak podepsala reverz a vrátila se poslušně za ním domů... "Bože, já jsem vážně ještě větší kráva, než jsem si myslela," zašeptám do dlaní, v kterých mám ukrytý obličej. Celá se třepu a zpod zavřených víček mi už zase stékají slzy. Kurva, kurva, kurva... vždyť já jsem úplně v prdeli. troska, která se rozklepe strachem jenom při blbých vzpomínkách. " Nádech, výdech, nádech, výdech..." Opakuji si nahlas základní princip dýchání a pomalu se uklidňuju. V tu chvíli se mi znovu rozvibruje telefon. Někdo mi volá. Marcus, kdo jiný by to mohl být. "Tak a dost, tohle už vážně musí jednou pro vždy skončit!" Naštvaně se podívám na telefon a típnu hovor a napíšu smsku.

*Mezi nami je definitivni konec. Uz mi nepis

Chvilku ještě váhám, jestli ji mám vůbec posílat. Jestli se to potom ještě všechno nezhorší, ale nakonec se rozhodnu, že ji pošlu. Musím mu dát jasně najevo, že s ním už nechci mít nic společného. Znám Marcuse, vím, že ukončení našeho vztahu bude dlouhý proces, ale nějak ten konec začít přece musím. I když se ve skrytu duše bojím, že tohle nikdy nedokážu ukončit. A jestli se mi to někdy povede tak jedině osobně. Ale rozhodně se s ním nesejdu teďka, když je na svobodě. Vím, čeho je schopný a bojím se, co by udělal. Vlastně si dovedu docela živě představit, co by udělal a to mě ještě víc děsí...Prostě počkám, až ho odsoudí a pak budu mít jistotu tvrzeného plexiskla mezi námi a to by ho zastavit mohlo...

Odešlu sms a pak rychle vypnu mobil. Vstanu a mám v plánu jít do obyváku za kluky. Musím je přesvědčit, aby do toho blbého Německa jeli. Už teďka mě jejich vedení moc nežere, a ne ještě aby se kvůli mně rušili koncerty. Cestou ke dveřím se zahlídnu v zrcadle. A popravdě se sama sebe docela leknu. Oči rudé jako angorský králík a po celém obličeji mám rozšmudlanou řasenku. Odlíčím se, opláchnu ledovou vodou a převleču do tepláků a tílka. O moc civilizovaněji nevypadám, ale rozhodně je to lepší než předtím. Zavřu za sebou dveře od pokoje a pomalu sejdu po schodech dolů do obyváku. Liam se Zaynem sedí na gauči, Harry s Niallem pak na zemi vedle nich, všichni vypadají docela naštvaně. Paul sedí v křesle a tváří se tak nějak neutrálně. Na stole leží malý komunikátor, nejspíš ještě pořád volají s vedením. Louis vypadá, přesně tak jak ho popsal Liam. Buď tak do vteřiny někoho zabije anebo se sesype.