Tak snad se bude druhá kapitola líbit :)) zatim se tam nic moc neděje... :)) další kapitolu to možná bude pořád nudný, ale ty další snad už budou v pohodě :))) Koment potěší :)))
Druhej den jsem se bál
„Tak co napsal jsi ji?" ozval se za mnou znovu ten užasný kudrnatý kluk, kterého nadevše miluju.
„Jo napsal a dokonce jsem jí napsal pravdu. Napsal jsem jí, že je moje sestra. Harry, ona mi pak už neodepsala. Ona mě začne nenávidět. Já to vím." opověděl jsem mu.
„Ale to je kravina. Věř mi. Jen to potřebuje vstřebat. Nebo to probrat s "rodiči". Neboj všechno dobře dopadne. Věř mi." řekl a políbil mě do vlasů. Ale já jsem měl pořád pochybnosti.
„Ona už neodepíše. Je mi to naprosto jasný!" zařval jsem. Hazza se ode mě odtrhl s nechápavým výrazem. „Promiň, zlatíčko. Nechtěl jsem takhle vyletět." omluvil jsem se mu.
„V pohodě. To je v pořádku. Chápu tě. Máš jen strach. Asi bych měl taky strach." řekl a políbil mě. Já ho nemít tak jsem ztracenej. „Zlato nechceš se kouknout na twitter? Třeba odepsala." řekl.
„Neodepsala to vím. Už mi nikdy neodepíše." řekl jsem, ale Harry přede mě postavil notebook a zapnul ho. Přihlásil jsem se na twitter a měl tam plno nových zpráv. Rozkliknul jsem poštu a překvapeně zíral na obrazovku. Tři zprávy od Marry Rose. „Tak co?" zeptal se muj kudrnáček nedočkavě.
„Napsala. Lásko, ona napsala." měl jsem hroznou radost. Harry mě políbil do vlasů. Hned jsem otevřel konverzaci s ní.
"Ahoj. Promiň že jsem pak odešla bez odepsání. Byla jsem v šoku. Prostě jsem odešla. V první chvíli mího vzteku jsem si řekla, že s takovym prolhanym debilem se bavit nebudu. Pak jsem se ale zeptala našich a ty mi konečně řekli pravdu." řekli jí pravdu. To dost brzo po osmnácti letech.
"Prosím odepiš. Chci si s tebou psát." bylo v další zprávě. Malá, bojí se že neodepíšu.
"Tak mě tak napadlo... škoda, že nedostanu do Anglie. Chtěla bych tě poznat. Jako osobně poznat. Ne jako uječná fanynka." YES! Chce mě poznat. Neváhal jsem ani minutu a odepsal jí.
"Ahoj. Vůbec nic se neděje. Rozhodně nejsem naštvanej, že jsi odešla. Chápu tě. Ani já bych nevěřil šaškovi jako jsem já. A co se týče toho, že se sem nedostaneš... mam ti poslat letenku?" měl jsem na ní štěstí zase byla online.
"Jak to myslíš „Mám ti poslat letenku?"???" zeptala se.
"No myslim to, tak jak to píšu. Říkala si, že je škoda, že se nedostaneš do Anglie... Tak ti chci prostě zaplatit letenku, aby si se sem dostala. Taky tě chci poznat." odepsal jsem jí obratem.
"Ne to nemužu v žádnym případě přijmout. Nemužeš za mě nic platit." odepsala. No jo čekal jsem, že nebude chtít přijmout. Tak jinak.
"Tak to ber, jako že to platim sobě a ne tobě. Já tě chci taky poznat. Navíc já mam peněz, že nevím co s nima dělat." zkusil jsem na ní jinou taktiku. Hazza stál za mnou a celou konverzaci si četl. Docela se bavil.
"Tak jo. Dobře." odepsala a já skákal radostí pomalu 2 metry vysoko. Když jsem se uklidnil tak jsem jí odepsal.
"YES! A na kdy to mam zabugovat? Na co nejdřív prosíííím! :)))" prosil jsem jako malý děcko.
"Třeba zejtra? :D" napsala.
I když vím, že to myslela ze srandy tak jsem se toho chytl a odepsal jí: "OK! Jdu zamluvit letenku a zejtra tě tu čekám." a myslel jsem to naprosto vážně.
"Počkej já to myslela jen ze srandy. Nemůžu jen tak odjet, nechat školy, nechat tu kámoše." napsala.
"Kamoši neodejdou. Teda pokud jsou to kamoši. A školu mužeš přerušit. A pak to nahlásit tady že dostuduješ. Prosíííím. Zkus se zeptat vašich. Třeba ti to dovolí." žadonil jsem a myslel jsem, že to zabere.
"O tom dost silně pochybuju. Jako zkusit to můžu, ale nevííím... u nás je polovina roku. Ale ok. Zkusim se zpetat mamky... ona mi v tom bránit snad nebude... ale se zejtřkem radši ani nepočítej."
