× Fobie × (Mavy FF) ✔

Dovolená

*Den kdy mají odlétat na dovolenou*
Je ráno, osm a já si chystám poslední věci. Odlétáme v devět večer. Je to docela na nic čas, přiletíme v noci. Jdu se nasnídat, vyndám z lednice poslední jogurt a vezmu si i rohlík. S Martinem jsme si už nijak nepovídali. Občas jsem ho potkal, jen jsme se pozdravili a to bylo vše. Jsem zvědavý, jestli na mě bude furt naštvaný. Pohřeb babičky se koná dne, kdy přiletím.
Když jím, spatřím na zdi malého pavoučka.
„Aaa!" zakřičím a uteču daleko od něj. Pavouček utíká do nejbližší skulinky aby se mohl schovat. Nikdy jsem se pavouků nebál, co to semnou je? Mávnu nad tím rukou a sednu si, tentokrát už ne k tomu pavoukovi, ale na pohovku.
Brzo mi volá Kate, má to všechno na starosti.
„Kájo tak ve tři před barákem."
„Jasně."
„A nezapomeň na to, že Martina musíme dohodit Ferry."
Na to jsem úplně zapomněl, ale o tom že je Martin gay radši mlčím.
„Jo"
Položím telefon na stůl a pustím si televizi.

*Ve tři*
„Kde je ten Martin sakra?" Kate je dost nervózní.
„Vždyť už jde." ukáži na postavu která je od nás asi třicet metrů.
„Ahooj! Omlouvám se!" zavolá na nás Martin.
„No pro to." odfrkne si Ferry.
Všichni se zasmějeme a nastupujeme do auta kterým jedeme na letiště. Letiště je od nás hodinu. Řídí Kate, na místě spolujezdce sedí Ferry a společně si zpívají písničku která hraje v rádii a smějí se.
Zato já a Martin sedící vzadu máme náladu na nic. Oba dva koukáme z okna a posloucháme písničky ve sluchátkách. Nechci aby byl na mě naštvanej, když letíme na dovolenou. Lehce se dotknu jeho paže. On se otočí.
„Martine, nebuď na mě naštvanej." řeknu sotva slyšitelně.
„Nejsem." mrkne na mě a znovu se otočí, moc přesvědčivě nezní.
„Hej." znovu do něj drknu.
„Co zas?"
„Co mám udělat pro to, aby jsi nebyl naštvanej?"
„Bože nejsem naštvanej." říká otráveně.
„Smutnej?"
„Hm.." sklopí zrak.
„Ale no taaak, promiň Marťo, nebyl jsem ve svý kůži."
„Co si to tam vzadu šuškáte?" zasměje se Kate a skenuje nás přes zrcátko.
„Nic." zasměju se ale Martinovi do smíchu asi zrovna není.

*Na letišti*
Na jakési televizi shlédneme na kolikáté přepážce budeme moci odevzdat naše kufry. Je to číslo pět a šest. Přepážky zrovna otevřeli, takže jdeme jako první, kufry nám zváží, přidají na ně samolepky s názvem letu, prohlédnou nám pasy a letenky a my odcházíme na kontrolu. Procházíme jakýmsi skenem, kde nás zkontrolují jestli nemáme náhodou zbraň nebo podobné věci. Podívají se i na naše zavazadla, které bereme s sebou do letadla. Když projdeme prohlídkou, ještě se nám podívají na letenky, dají razítko a my si jdeme sednout a koukat na ostatní letadla.
Když už je čas nastoupit do letadla, ukážeme securiťákovi naposledy naše pasy a letenky, které zkontroluje a mi procházíme tunelem až do letadla. Já všechno natáčím svoji kamerkou. Když vstoupíme do letadla koukáme na naše čísla na letenkách. Já mám A21, když najdu svoje číslo, zjistím, že sedíme u křídla. Vedle mě si sedne jak jinak, Martin. Má B21. A za vedle něj se posadí Kate. Ferry sedí vedle nás, ale naproti. Ulička je ale malá, takže si můžeme povídat. Vedle Ferry sedí dvě starší ženy. Nevypadá ale že by jí to vadilo.
Začátek letu uvede letuška, která poučuje o bezpečnosti.
Takhle mě ale dokáže vždycky pořádně vystrašit. Ostatní vypadají v pohodě, jen já musím být bílej jak zeď.
„Klid." uklidňuje mě Kate, asi si všimla, že mi není zrovna nejlíp.
Nahlas vydechnu když se letadlo dá do pohybu. Držím se o sedadlo přede mnou.
Ať už jsme nahoře.
Ať už jsme nahoře.
Opakuji si tyto 4 slova v hlavě.
Letadlo konečně vzlétne a já si oddychnu. Starty ani přistání nemám rád. Cesta potrvá dvě hodiny a půl. Pustím si písničky do sluchátek. Jako první písničku si vyberu „Imagine Dragons - Thunder"
Vesele si při ní podupávám nohou do rytmu. Holky si povídají a smějí se a my s Martinem posloucháme písničky a přemýšlíme nad nesmrtelností brouka. Zavřu oči a usínám.
Vzbudím se těsně před přistáním. Kate si mě fotila jak spím.
„Hej!" směji se a snažím jí ukrást mobil.
„No?" zeptá se a společně s Ferry se směje
„Smaž to!" směji se dál ale mobil jí vzít nedokážu. Martin tam celou dobu sedí, ve stejné pozici jako před tím, než jsem usnul. Ani se neusměje. Prostě nezájem.
„Martine, děje se něco?" zvážní Kate
„Ne, nic." usměje se na ni, což je asi skoro nemožné. V jeho výrazu vidím sklamání a nějakou emoci, kterou neznám. Přestanu se mu hledět do obličeje..

Během přistávání mi také není zrovna nejlíp, musím mít dost dobrou barvu obličeje. Držím se sedadla přede mnou a modlim se ať už jsme na zemi. Letadlo klesá snad dvě hodiny, alespoň mně to tak přijde. Když se konečně dotkneme země, pustím se a s úlevou si oddychnu.

Když už máme své zavazadla, jdeme najít stůl od naší cestovní kanceláře. Uvidíme ho téměř okamžitě, protože je před námi. Kate řekne naší paní průvodkyni název našeho hotelu, ta nám dá papír s různými důležitými informaci a číslo autobusu, který nás doveze k hotelu. Autobus nebyl daleko, byl číslo 6. Naše zavazadla dal pan řidič do úložného prostoru v autobusu. Nastoupili jsme do něj. Místa byly po dvou a mě bylo hned jasné, s kým sedím.

Zdravím opět s kratším dílem. Zítra už snad bude delší, pokud tedy budu mít zítra čas na kapitolu :D
-TeppyBee