31.10.1981 ✔️

ⒷⓄⓁⒺⓈⓉⒾⓋⓎ ⓈⓜⒾⒸⒽ

„Siriusi! Tichošlápku!" volal chlapec s černými vlasy, rozházenými do všech světových stran.  Běžel zrovna po chodbě s uličnickým úšklebkem ve tváři, lidé, kteří ho znali, by poznali, že má něco za lubem. Žádaný chlapec se otočil. „Tak co se děje, Dvanácteráku?" Již zmíněný Dvanácterák doběhl ke svému kamarádovi. „Evansová souhlasila!" Nemusel ani sdělovat v čem přesně, protože Sirius to pochopil. „Opravdu?" zeptal se, poněvadž to svému kamarádovi moc nevěřil. Vždy, když viděl Jamese u Evansové, tak to skončilo vždy stejně. Nabalování a následné odmítnutí.

„Jsem to říkal celou dobu! Opravdu mě miluje!" Radoval se James a Sirius jen pokroutil pobaveně hlavou. „Člověk by řekl, že to časem vzdáš. Ale ne, tady pan Dvanácterák se nevzdává, protože je tvrdohlavý jak mezek." zasmál se a vysloužil si tak Jamesův ošklivý pohled. „Aspoň ti to vyšlo, kámo, gratuluju." usmál se Sirius.

***

Na tuto vzpomínku si teď již o tři roky starší Sirius vzpomněl. Na tuto a na dalších několik. Ve všech byl James, ten stejný James, který právě ležel na schodech mrtvý.

James a jeho neustálé povídání o jeho velké lásce Evansové, rozcuchané háro jak koště, jeho typický všudypřítomný humor a hlavně jeho pevné přátelství. Sirius si byl jist, že nikdy už takového přítele nenajde.

Sirius si k němu klekl, nikdy snad nepocítil takový smutek, jako teď. Takovou velkou, bolestivou ránu. Setřel si slzy a zavřel Jamesovi oči. „Postarám se o Harryho, brácho." zašeptal a zvedl se. Vyšel schody k Harryho pokoji. Jen co vkročil dovnitř, schytal další ránu. Lily ležela před postýlkou s plačícím Harrym a nejevila známky života, stejně tak jako její manžel.

Sirius se nahl k postýlce s malým Harrym, kterého zdobila jizva. „To nějak zvládneme, Harry." pousmál se na svého kmotřence, z kterého se za posledních pár hodin stal sirotek. Vůbec se mu nechtělo usmívat, komu by se také chtělo? Sklonil se k Lily, které zavřel její smaragdová očka. „Moc mě to mrzí, omlouvám se..." zamumlal a zvedl se.

Zaslechl za sebou hlasité kroky. Kroky, které nepatřily nikomu jinému než Rubeusi Hagridovi. Jen co se Sirius otočil, mohli oba dva vidět zničený výraz toho druhého. Poloobrd přešel blíž k Siriovi, obejmul ho a poplácal po zádech. „Dyť voni si to nezasloužili!" Zahuhlal Hagrid.

***

„Siriusi, dej mi ho. Von Brumbál si to přeje." natahoval ruce pro Harryho, ale Sirius mu ho odmítal dát. „Jsem jeho kmotr! Postarám se o něj." Hagrid si ale stál za svým. Vypadalo to, že ti dva se brzy hodně pohádají.

***

Když si Sirius uvědomil, že si ostatní myslí, že to on je zrádce, podal Hagridovi malého Harryho. „Postarej se o něj." vytáhl klíčky od své motorky a taktéž je svěřil do Hagridovi péče. „Vezmi si ji, já už jí nepotřebuju. Jen mi slib, že Harry bude v pořádku." naposled se podíval na Harryho se slzami v očích. „Vyřiď Brumbálovi, že jakmile to bude možné, tak se o Harryho postarám." zamumlal a otočil se naposled k polorozpadlému domu.

***

Sirius se přemístil na ulici v Londýně. Jen co zahlédl svého bývalého přítele, neváhal ani chvilku a vrhl se na něj. Jenže to by nebyl Červíček, kdyby nezdrhl. Měl totiž plán, který byl rovný krysy, kterou on byl. Ten plán spočíval ve výbuchu a následném zdrhnutí.

Plán mu vyšel snad lépe než očekával. Díky malíčku, který si uřízl, ho měli lidé za mrtvého a co víc, Sirius byl obviněn za vraždu jejich přátel, několika mudlů a dokonce i Červíčka samotného.

Pro všechny bystrozory i s jednou krysou bylo překvapením, když se začal smát. Jenže to nebyl smích radosti, byl to smích, za kterým schováváte všechnu bolest.