Zaklínač 2020

5 - Už nikdy nebudu pít... se zaklínačem

„Zapomeň," zavrtím hlavou a snažím se vyhnout očnímu kontaktu.

„V čem je problém?" nechápe.

Inu, problém je čistě v tom, že u piva mám hladinku opilosti asi jako malé dítě. Samozřejmě nepřipadá v úvahu, že bych mu to řekla.

„Nechutná mi," našpulím rty.

„A já víno pít nehodlám, je to pro ženský," namítne.

„Vážně?" pozdvihnu obočí. „Myslela jsem, že na Kaer Morhen jste ho pili rádi. Jablečné, že ano?"

Jen postřehnu, jak sevře ruku v pěst. Musím ho těmi neustálými narážkami strašně štvát. Povzdychnu si, protočím oči. Vím, že svého rozhodnutí budu nejspíš strašně litovat.

„Fajn," vydechnu nakonec.

Jako kdyby vycítila svou příležitost, přimotá se k našemu stolu servírka.

Pivo je studené a příjemně chladí hrdlo. Nic to nemění na tom, že mám z toho pití určitý respekt vzhledem k mojí přecitlivělosti. Pomalu ale jistě cítím, jak mi alkohol stoupá do hlavy.

„Nuže?" vzhlédnu na něj a setkám se s jeho kočičíma očima.

Chvilku si mě pátravě prohlíží, než mi uhne pohledem a promne si rty.

„Aha," odtuším, „tak já začnu."

„Je mi dvaadvacet," chrlím ze sebe osobní informace, „studuji vysokou školu, pedagogiku, to znamená, že jednou já budu učit někoho."

„Zajímavé," prohlásí, „u nás takové školy nebyly. Učil prostě ten, kdo na to měl znalosti a praxi. Samozřejmě nejčastěji kněží."

„Za to jste měli školu čarodějnictví," zpříma se mu zahledím do očí, „vím, že už jsem na to stará, ale vážně by mě zajímalo, jak to tam fungovalo."

„To nejsi jediná," nakrčí rameny, ale pak uhne pohledem, „přestože, co jsem slyšel, není co závidět."

„Slyšel a viděl," šeptnu.

„Cože?" zareaguje skoro okamžitě.

„Vím, co všechno vidíš," pohledem se zarývám do stolu," vím, cos viděl u ní, žes ji viděl takovou, jaká byla předtím, bez kouzel, beze všeho. Já bych do té školy stejně nemohla. Nejenomže nejsem malá, ale taky nejsem opuštěná nebo zohavená holčička."

Musím se hltavě napít, než jsem schopná na něj znovu vzhlédnout. Mlčky mě sleduje, rty stažené do úzké linky, pěst křečovitě zaťatou. Na moment se zaleknu, že jsem toho řekla přespříliš nebo bylo ještě brzo. Ten moment se protáhne v několik dlouhých minut, než pootevře rty a pozdvihne si k nim korbel.

„Takže o ní víš," unikne mu ze rtů, když nádobu odloží.

Já se jí naopak chopím a než se napiju, přikývnu. Nějaká přecitlivělost mi začíná být jedno a vlastně to není ani tak dobrovolné, jen hlava začíná vypínat.

„O kom ještě?" zajímá se.

„O všech," pokrčím rameny a pak se ušklíbnu, „ne, to bych lhala. Vím o těch hlavních, ty vedlejší si nepamatuji."

Zapřísáhla bych se, že v ten moment, co shlédl na svoje ruce, se alespoň trošku začervenal.

„Ale abych se přiznala, nikdy jsem jí neměla ráda," zamručím, „panovačná, pomstychtivá, umíněná. Jen tě odkopnout s těmi kecy, že se trápíte a pak si tě přimotá na provázku zpátky sladkými řečmi, jen proto, že si chce zaš..." kousnu se do rtu, polknu to slovo a zrudnu.