The Black Sheep Of The Family

13. kapitola

Bylo něco kolem třetí hodiny odpoledne, když jsem přišla domů. V kuchyni u baru jsem potkala otce, který si zrovna z ledničky vytahoval jídlo.   

„Ahoj Rosie.", pozdravil mě vesele. 

„Ahoj.", pokusila jsem se usmát. 

„Tak jak bylo s Liamem?"

„Bylo to.. bylo to.. fajn.. jo, skvělý.", zalhala jsem. 

„Přivezl tě zpět? Před chvílí jsem byl venku a auto jsem neviděl."

„Vyhodil mě kousek od domu, začala mě nějak bolet hlava, tak jsem se chtěla trochu projít."

„Bolí tě hlava? A nechceš něco, třeba nějaký prášek?"

„Ne, děkuju. Půjdu si lehnout."

„Opravdu jsi v pořádku? Vypadáš.. sklesle."

„Jsem v pohodě.", snažila jsem se o tom přesvědčit ne jenom otce, ale i sama sebe. 

„Dobře. Kdyby cokoliv, zavolej na mě."

„Děkuju. Tak.. já si jen vezmu pití a půjdu.", broukla jsem a přesunula se do ledničky, odkud jsem si vzala láhev s vodou a rychlým krokem jsem se přesunula z chodby po schodech nahoru do svého pokoje. Sundala jsem si oblečení, které jsem měla na sobě, místo toho jsem si oblékla legíny a obyčejné volné tričko a přesunula se do ložnicové části, kde jsem si lehla na postel. Rozsvítila jsem mobil a smutně vydechla, když jsem nenašla žádný nepřijatý hovor ani zprávu od Liama. Hodila jsem mobil vedle sebe a hlavu zabořila do polštáře. Snažila jsem se vypnout mozek a nemyslet na něj, bohužel to ale nešlo.

***

Leknutím jsem nadskočila a zjistila, že jsem usnula. Podívala jsem se vedle sebe na mobil, který zvonil, který ležel obrazovkou dolů. Zavřela jsem oči a v duchu si přála, aby to byl Liam, když jsem ale mobil otočila, na obrazovce svítilo jméno mého přítele. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Nechtěla jsem hovor přijímat, ale věděla jsem, že když mu to nezvednu, nepřestane mi vyvolávat. Hovor jsem proto přijala.

„Jo?", pípla jsem. 

„Jsem před domem. Pojď ven, prosím."

„Lousi.."

„Ne, žádné Lousi. Já tě prosím, Rosie. Pojď za mnou.", jeho hlas byl naléhavý. Vstala jsem z postele a přesunula se k oknu, odkud jsem viděla na naši příjezdovou cestu, na které jsem viděla Louise, jak nervózně chodí kolem auta sem a tam. 

„Hned tam budu.", šeptla jsem a hovor ukončila. Jelikož mi byla zima, oblékla jsem si svetr a vydala se z pokoje dolů. Po špičkách jsem prošla přes chodbu a potichu vyklouzla hlavními dveřmi ven. Louis stál pod schody a opíral se o zídku. Když mě spatřil, pousmál se. Já ale poznala, že to není šťastný, spokojený úsměv.

„Ahoj.", řekl mi. 

„Ahoj."

„Nepůjdeš ke mně blíž?", zeptal se mě, když jsem se zastavila uprostřed schodů. 

„Musím?"

„Rosie, no tak. Pojď za mnou, prosím.", naléhal. Byla jsem překvapená z jeho chování. Byl celý nesvůj, což takového jsem ho nikdy neviděla. Když jsem sešla i ostatní schody dolů, Louis se natáhl pro moji ruku a přitáhl si mě k sobě. Narazila jsem na jeho hrudník, on mi hlavu vzal do dlaní a přitiskl svoje rty na mé. Líbal mě násilně a nechtěl přestat. 

„Rosie.", vydechl a dál mě hladově líbal. Snažila jsem se mu polibky oplácet, ale jako bych v sobě měla jakýsi blok. 

„Už žádné hádky. Já se s tebou hádat nechci."

„Já se taky nechci hádat.", šeptla jsem. 

„Měla jsi pravdu, za poslední dobu jsme neměli vůbec čas jen sami pro sebe. Naši ale teď odjeli pryč a vrátí se až pozdě večer, tak co jet k nám a uděláme si hezký večer? Stavíme se po cestě pro něco dobrého, třeba víno a tak. Co ty na to?"

„Já nevím, Lousi.."

„Prosím. Prosím, Rosie. Já to potřebuju. Není to kurva v pořádku mezi námi a to se mi nelíbí. Pojeď se mnou."

„Dobře. Ale večer mě odvezeš zpátky domů, chci do školy jet odsud."

„Fajn.", vydechl. 

„Tak počkej, vezmu si jen nějaké věci a hned jsem zpět.", řekla jsem a vydala se zpátky do domu. Když jsem šlapala schody do druhého patra, potkala jsem se na nich s otcem. 

„Tati, já.. pojedu na chvíli ven, jo?"

„Liam tě nemá dost?"

„Cože?", nechápala jsem. 

„No přece jste spolu byli před chvílí. To už chcete být zase spolu?"

„Jo, jo.. um.. potřebuje si jet nakoupit nějaké věci.. do školy, taky oblečení a tak se mě zeptal, jestli nechci jet s ním a pomoct mu s výběrem."

„Oh, no jasně. S ženou se vždy nakupuje líp."

„Jo.. no, tak já si jen vezmu nějaké věci a jdu. Nevím, kdy se vrátím, jo? Možná se ještě někde stavíme nebo tak.", nervózně jsem přešlapovala. 

„Jasně. Jen mysli na to, že vstáváš do školy."

„Neboj se.", usmála jsem se na něj.

„Tak se běž nachystat, ať tak dlouho nemusí čekat."

„Jo, jo! Jdu.", pípla jsem a pokračovala cestou nahoru. Vzala jsem si kabelku, do které jsem házela nejpotřebnější věci a snažila se přitom zastavit myšlenky na Liama, které se mi draly ven. Outfit jsem si nechala stejný, v koupelně jsem si jen lehce upravila vlasy a spěchala zase po schodech dolů, u dveří jsem si do kabelky přihodila i klíče, obula jsem si svoje obyčejné černé Vansky a hnala se za Louisem, který už seděl v autě. Když jsem k němu nastoupila, doširoka se na mě usmál. 

„Jsem rád, že se mnou jedeš.", naklonil se ke mě a políbil mě na líčko. 

"Jo, já jsem taky ráda.", pípla jsem a snažila se zamaskovat svoji nejistotu v hlase. Promnula jsem si obličej a přemýšlela o tom, jestli nemám vystoupit, jestli nemám zvednout telefon a zavolat Liamovi, jestli nemám udělat ještě spoustu dalších věcí, bohužel jsem na to neměla odvahu. Sklesle jsem seděla na místě spolujezdce vedle Louise, který mě při jízdě hladil po stehně a já se málem rozbrečela z toho, že se mi jeho dotek nelíbil.

Že se mi nelíbila jeho společnost. 

Měla jsem chuť řvát a projevit se, místo toho jsem ale jen nehnutě seděla a snažila se myslet na všechno hezké, co jsme spolu s Louisem zažili, to mi ale vůbec nepomáhalo. 

Přes všechny naše společné vzpomínky mi skákaly myšlenky na Liama.