Láska, za kterou nemá cenu bojovat

Kapitola třetí

Alec se netrpělivě koukne na hodiny a pak směrem ke kuchyni, odkud voní právě dodělaná večeře v podobě z trouby právě vyndaných lasagní. Ještě, že má Ryen rád zrovna je, protože jinak jsou Alecovi kulinářské dovednosti velice omezené. Stejně tak jeho nápaditost. Jediné s čím dalším kromě Lucianova nápadu dokázal přijít, bylo udělat mu jeho oblíbené jídlo a nad tím konečně vyřešit to napětí které v jejich vztahu poslední dobou vládlo.

Včera se vrátil tak pozdě, že si s ním vůbec neměl čas promluvit a ráno, zase vstával dřív než on takže ho sotva stihl pozdravit, takže se mu ještě neměl čas ani pořádně omluvit, ale teď to konečně napraví. A je mu úplně jedno, že určitě přijde tak pozdě, že bude jídlo studené a on ho bude muset ohřívat v mikrovlnce, vážně je mu to úplně jedno. Nebo se tak aspoň hodlá tvářit, protože jeho prioritou je teď dát jejich vztah zase do pořádku.

S povzdechem se ještě jednou podívá na hodiny a usoudí, že má ještě aspoň půl hodiny. Teď když nad tím tak uvažuje, neměl ty lasagne dělat tak brzo, ale on prostě nechtěl, aby přišel dřív, než budou hotové, tak s nimi začal možná trochu brzo. Jako vždy ve všem příliš horlivý... nebo zbrklý? Pokrčí rameny. Aspoň má konečně nějaký ten čas kouknout se na něco do školy...

Zničehonic se ozve rachocení klíčů, bouchnutí dveří a Ryenův pozdrav doprovázený tradiční otázkou, jak se dneska měl. Alec ho rovněž, ale trochu nedůvěřivě pozdraví, jako by pochyboval, jestli nemá slyšiny a zmateně pohlédne na hodiny, aby si zkontroloval, že se ani nezastavili a že se ani nedostal do časoprostorové trhliny, která by ho nějakým zvláštním způsobem posula do budoucnosti.

„Hm, tady to voní, dělal jsi lasagně? Ty snad umíš číst myšlenky, zrovna dneska jsem na ně dostal chuť," usměje se Ryen, když vejde do pokoje a prohrábne si svoje krátké špinavě blond vlasy, které Aleca vždycky tolik fascinovali. Měl naprosto dokonalý účes jen, co vstal z postele, vůbec nic s nimi nikdy nemusel dělat, a vypadal naprosto úžasně. Prostě to jak se jednotlivé pramínky stáčeli a... a zrovna tomuhle by teď neměl věnovat pozornost.

„Jo dělal, ale víš ještě k tomu před pár dny... dlužím ti omluvu, já... vážně jsem se choval jak idiot," začne ze sebe nešikovně soukat neforemnou omluvu, která se ani vzdáleně nepodobá tomu, co si v duchu v hlavě připravoval, ale Ryen ho mávnutím ruky zarazí dřív, než se mu ze sebe povede vysypat všechno.

„To je v pohodě, i já bych se ti měl omluvit, poslední dobou spolu trávíme opravdu hodně málo času," řekne a usměje se, „Tak a teď si půjdem dát večeři než vystydne, ne?" dodá ještě a zamíří do nevelké kuchyně, kde na stole ležel plech s jídlem. Alec se taky usměje a vydá se za ním s nadějí, že se snad zase všechno zlepší.

Kuchyně je nevelká místnost, kde je skoro násilím natěsnaná linka, sporák, nějaké ty skříňky, lednička a mimo jiné i jídelní stůl se čtyřmi židlemi, u kterého jsou jezena většina jídla v tomhle domě. Občas je tu trochu náročné se pohybovat zvlášť když se vaří něco složitějšího, ale to člověk časem přestane vnímat.

Alec vytáhne dva talíře a položí je vedle plného plechu, ze které jim nejspíš zbyde něco i nazítřek a začne nandávat na talíře. Je hezké, že zase jednou můžou takhle jíst spolu u jednoho stolu. Ta bouře, která zuřila nad jejich vztahem, se už určitě úplně přehnala, Ryen si očividně vzal včera nějaká z jeho slov k srdci a omezí své pracovní nasazení a vše bude zas jako dřív.

„Jo a taky koupil jsem nám lístky do kina, na ten novej thriller, jaks říkal, že ho chceš vidět, je to dobrá příležitost jak spolu strávit trochu času..." prohodí po chvíli jen tak mimochodem Alec, když si sedá ke stolu jako by neříkal nic neobvyklého, ale zároveň zvědavě sleduje reakci svého přítele jak na nápad, původem ne tak úplně z jeho hlavy zareaguje. No, i když jak by reagoval? Určitě bude souhlasit.

„A na kdy že to je?" zeptá se s lehkým náznakem pochybností v hlase, ale pořád přátelským úsměvem na tváři.

„V pátek večer," odpoví mu vesele Alec. To je doba, kdy by snad měl mít čas, vždyť komu by se chtělo pracovat, zrovna v tu dobu...

„Oh, promiň, to zrovna nemám čas," řekne zkroušeně Ryen a nasadí lítostivý výraz.

„Možná to půjde změnit na sobotu..." reaguje na to jeho přítel a s naprostým klidem.

„ To se mi to taky moc nehodí..." znovu mu to odmítne a nasadí ještě lítostivější výraz.

„A co neděle?" znovu to zkusí Alec pořád ještě s klidem a úsměvem, i když už ne moc upřímným.

„No vlastně..." poškrábe se nejistě Ryen na čele, ale to už Aleca, vážně vytočí. Copak to bude celý víkend tak zaneprázdněný, že na něj nebude mít ani chvilku času? Vzhledem k tomu, že odpovídal, aniž by se zeptal na přesný čas tak nejspíš ano.

„Tak fajn, teď už toho mám plný zuby, to mi jako chceš tvrdit, že celou tu dobu trčíš v práci nebo co? To ti to mám furt věřit? Seš tam o rána do večera to si nejseš schopnej udělat ani jeden den volna?" naštve se a prudce se zvedne od stolu.

„Je to poněkud složité..." pokusí se vysvětlit Ryen, ale Alec mu skočí do řeči.

„Ano složité. Tak, že to nepochopím. Jasně. Samozřejmě!" řekne pohrdavě a protočí oči v sloup.

„Vážně Alecu zklidni se, není to moje vina prostě..." dál zkouší Ryen uklidnit svého přítele, ale ten ho opět nenechá domluvit.

„A čí? Moje? Občas vážně pochybuju, jestli se mnou ještě chceš trávit svůj čas," obviní ho okamžitě ve svém záchvatu vzteku.

„Ale Alecu, prosím..." naposled to zkouší Ryen, ale opět neúspěšně.

„Nemusíš odpovídat," procedí mezi zuby Alec a vydá se pryč, ven z kuchyně, ven z domu. Co nejdál od jejich hádky a jejich problémů... Zdrhne. Už zase.