Třináctý den Země

Prolog

Zvuk rozbitého okna přehlušil můj křik. Nohy mi ztěžkly a já padl k zemi, neschopen jakéhokoliv pohybu. Všude kolem mě byla krev. Scéna jako z hororu. Špína a chlad, pronikavé světlo a stékající pot. Byla to snad má krev, která potřísnila podlahu přede mnou?

„Je to jen trik." špitla mi do ucha. „Iluze, kterou vytváří tvé podvědomí uvězněné ve smyčce. Nic z toho tu není."

Nepoznával jsem ženu, která přede mnou stála. Byl jsem v transu, ne, já byl onen trans. Byl jsem jsoucno, které již dál nemůže existovat, ale přesto jsem byl.

„Podej mi ruku." Naléhala na mé nehybné údy. Uposlechl jsem příkazu. Mé tělo si dělalo co chtělo. Nohy mne nesly za tou podivnou ženou, která vedla zbytek mého těla do oslepující záře, kde už nebyla vidět žádná krev a nebyl cítit žádný chlad. Její špinavé blond vlasy se houpaly ze strany na stranu, jak pečlivě střídala polohu ramen – levé vpředu, pravé vzadu, levé vzadu, pravé vpředu – otočila hlavou, abych viděl do jejích světle hnědých očí a povšiml si letmého úšklebku, než zmizela i s ním ve věčné temnotě. Stál jsem zase sám, s rukou napřaženou před sebe ve strnulé poloze, kterou zaujala poté, co byla opuštěna. Stál jsem a nechápal. Proč jsem byl ze světla přiveden do temnoty, která mě obklopuje a pomalu se mi zavrtává do kůže. Prostupuje svaly a hledá si cestu až k mému srdci?

„Otevři oči."

Ozvalo se náhle. Byl to ten stejný hlas, který mi ukázal černotu. Mé oči se otevřely a já spatřil nekonečné proudy času. Galaxie, hvězdy, dokonce i planety, o kterých můj svět nikdy neslyšel.

„Spal jsem?" zeptal jsem se, ale krev na mých rukou mi prozrazovala, že to, co jsem byl nucen prožít, to se skutečně stalo.

„Vlastně ne, nespal jsi." odpověděla žena a přistoupila ke mně na délku jejích paží. Její kabát mocně vlál za jejími zády, načež jsem si až teď pořádně uvědomil, jak moc tady fouká, ale nebyl to vítr. Ne ten, na který jsem byl zvyklý.

„Pak jsem tedy umřel v boji."

„Nejsi mrtvý, jen v jiné časové dimenzi." ukázala za sebe a já opět propadl kouzlu barevné palety, jež malovala nejrůznější odstíny, ze kterých vystupovalo pouze malé množství hvězd zářících na dálku.

„Musím se tedy vrátit a bojovat za svou domovinu." pokusil jsem se křičet, ale nemělo to význam. Hlas se mi při sebemenším pokusu o jeho zvýšení okamžitě zlomil. Byl jsem tak slabý a osamocený.

„Už není žádná válka, do které by ses mohl vrátit. Země prohrála." řekla žena a zaťala ruce v pěsti. Její obličej byl plný smutku a mohl bych dokonce přísahat na to, že jsem viděl lesknoucí se slzu v jejím oku.

„Pak mě tedy odveď za Doktorem. On celou tu věc začal, musí ji i dokončit." Třásl jsem se strachy a hněvem zároveň. Má vojenská uniforma byla z velké části ohořelá a potrhaná, přesto jsem neměl žádné viditelné vážnější zranění. Přilbice mi z hlavy slétla při první příležitosti, kdy došlo na přímou konfrontaci s nepřítelem. Byl jsem mladý a jakýkoliv výcvik mě nemohl připravit na to, čeho jsem se musel účastnit. Nikdo nemohl být dostatečně připravený. On jediný věděl do čeho se lidstvo pouští. Slepě jsme mu důvěřovali a on nás zradil. Nejsem to já, kdo by měl mít krev na rukou, ale -

„Já jsem Doktor." odpověděla žena po delší odmlce a v malé místnosti zavládlo opět hrobové ticho.