Hlavou mi projela nesnesitelná bolest. Přesně ve chvíli, kdy se celým pokojem rozeznělo hlasité vyzvánění mého mobilu. Ještě stále se zavřenýma očima popadnu telefon a přiložím si ho k uchu. „Ano?"
„Katie? Kde jsi? Přišla jsem za tebou na pokoj, ale nikde tu nejsi," ozvala se z druhé strany Ley. Trvalo to chvíli, než mi tahle informace dorazila do mozku. Než přišlo uvědomění. A má reakce. Okamžitě jsem vylétla do sedu a rozhlédla se po pokoji. Nebyl to můj pokoj. Nikdy jsem v něm nebyla.
„No já vlastně ani nevím," přiznám a postavím se na nohy. Začnu si sbírat všechny své věci z podlahy a pak mi to docvakne. „A jsem polonahá!"
„Člověk tě nechá pár dní samotnou a ty vyvedeš tohle," rozchechtá se na druhé straně má kamarádka.
„Mohla bys tam chvíli počkat? Za chvíli tam budu," ani jsem nečekala na její odpověď a hovor ukončila. Rychle jsem seběhla dolů a ocitla se u Luka v obýváku.
„Dobré ráno, ospalče! Dáš si vajíčka nebo lívance?" zvedne na mě Luke tázavě tmavé obočí.
„Co se včera stalo?" ignoruju jeho otázku a založím si ruce na hrudi.
„Trochu jsme to včera přehnali," kmitne rameny a podá mi sklenku s džusem. Jen s džusem.
„Opila jsi se, pak jsi zvracela a nakonec jsi se svlékla a zalezla do mé postele," uchechtne se Zack. Já spala v jeho posteli. S ním? „Já spal na gauči," dodá a tím vlastně odpoví na mou otázku.
„Harper ještě spí. Co si tedy dáš?" prolomí ticho Luke.
„Musím jít. Ještě něco mám," zakroutím hlavou a vydám se ke dveřím.
„Odvezu tě," přejde ke mně i Zack. Jen kmitnu rameny a vydám se s ním k jeho autu.
„Děkuju za tvou postel," hlesnu, když oba nasedneme do auta a vyjedeme napříč městem. „Totálně nevím, co se to včera se mnou stalo, ale děkuju, že si nezneužil situace nebo mě nenechal se někde válet," myslela jsem to upřímně. Doopravdy jsem mu byla vděčná. I on to věděl. Neodpověděl, jen se mile usmál. Na mě. Měl sladký úsměv. Zbytek cesty však nepromluvil. Ani jeden z nás. Nevydali jsme ze sebe ani slovo. Nepřipadalo mi to však nějak trpné. Naopak. Spíš, jako bychom to oba potřebovali. Jen sedět a poslouchat své nádechy. A možná i tlukot srdce.
„Jsme tu," zastavil u kraje silnice. Trochu jsem znervózněla, když se na mě otočil. Zahleděl se mi do očí. Znovu. Byl to velice intenzivní pohled, co mi věnoval. Avšak nepohnul se. Na vteřinu se zdálo, že pohlédl i na mé rty, ale neudělal to. Zkrátka se otočil zpět k volantu a mlčel.
„Tak děkuju za odvoz. A za včerejšek," hlesnu a rychle z toho auta vylezu. Beze slova, bez pohledu se rozjel a nechal mě tam. Ne, že bych čekala něco víc. Jen... Vlastně asi nic.
„Katie?" zaslechnu za svými zády. Prudce se otočím a vlétnu své kamarádce do náruče. „Nechceš mi říct, kdo to byl a proč si v něčím pokoji byla skoro nahá?" zašklebí se. Přišlo jí to vtipné. Celá ta má situace. Tohle se mi totiž ještě nestalo. S obrovským protočením očí jsem ji popadla za ruku a dotáhla do kavárny na pořádnou snídani, jelikož mě přepadl hlad. Obrovský.
„Tak teď mi můžeš říct, co tu vůbec děláš. Za chvilku začíná škola," přeměřím si ji pohledem. Opadl ji úsměv. Její výraz byl spíše smutný, než veselý jako obvykle. „Zase něco s mámou?" zamračím se. Většina problémů byla kvůli její matce.
„Ne. S mámou to je teď naopak docela dobrý," zakroutí hlavou a dlouze si usrkne z již vychladlé kávy. „Shawn se včera rozešel s Cam," zaskočilo mi. Nevím, co, jestli slina, drobek nebo vzduch, ale zaskočilo mi. Překvapením jsem dokonce vykulila oči. Neměla jsem slov. Mí nejlepší kamarádi se rozešli. Doopravdy to ukončili. „Včera večer. Byl to Shawn. A ani ji neřekl, proč," bylo to překvapení. Ale ne takové, které chcete každý den. Naopak. Bylo to spíše něco, co jsem slyšet nechtěla nikdy.
„Proč mi to neřekla Cam sama? Mohla zavolat," lehce se zamračím.
„Neměla na to sílu. Nabídla jsem se ji," kmitne rameny a zvedne se. „Dojdu zaplatit," a beze slova odešla. Chudák Cam. Má nejlepší kamarádka je teď v jedné z nejtěžších situací a je na to sama. Nemohu ji obejmout. Dokázat ji, že jsem pořád sní. Že jsem tu pro ní.
„Ley, chci jet za ní. Hned," seberu naše věci a doběhnu ke světlovlasé dívce. Chápavě přikývla a rychle zaplatila náš dluh. Pak jsme doběhli zpět před intr a vyjeli jejím autem za naší kamarádkou.
Trvalo to hodinu. Zatracená cesta se vlekla jakoby naschvál. Doslova jsem vyběhla z auta, abych u ní byla co nejdříve. Hayley běžela ihned za mnou. Vyšli jsme do jejího patra a prudce jsem zaťukala na dveře. Trvalo to půl minuty, než se dveře otevřeli a já si vtáhla svou kamarádku do náruče. Měla kruhy pod očima a opuchlý nos.
„Jsem tu pro tebe. Navždy,"
***
„Opravdu tu nemáme zůstat?" pozvednu na svou už trochu lépe vypadající kamarádku obočí. Strávili jsme tu skoro celý den. Povídali jsme si, koukali na seriály a snažili se zapomenout na toho idiota, co ji zlomil srdce.
„Katie, neboj se o měně. Je mi mnohem líp. A navíc se musíte přichystat do školy," upozorní mě na fakt, že brzy nastoupím na vysokou. Že brzy ze mě bude vysokoškolačka.
„Tak se brzy uvidíme, ano?" nechám svá ramena poraženecky klesnout a přitáhnu si ji do náruče. Měla pravdu. Nemůžu tu zůstat věčně. Cesta zpět mi přišla kratší. Pustili jsme si rádio a do toho zpívali úplně nesmyslná slova. A pak přišlo další loučení. „Zase se stav," nechám se od ní obejmout.
„Neboj, ale doufám, že tentokrát budeš ve své pokoji, oblečená a střízlivá," rozchechtá se. Ach ten její humor. Chybí mi tu.
„No sláva! Kde jsi celý en byla?" vyhrkne Harper hned, jak zabouchnu dveře našeho pokoje. Leskla se ji v očích starost a výčitka.
„Kamarádka měla problémy. Co ty? Jak ti je?" odhodím mikinu někam do poličky a s výdechem dopadnu na postel.
„V pohodě. Včera to byla pěkná zábava," zasměje se a padne vedle mě. „Viděla jsem tě včera se Zackem. Je milý, že?" byla tam. Obrovská narážka. Chtěla jsem ji přehlédnout. Opravdu ano. Avšak nešlo to.
„Nic jsem s ním neměla. Jen jsme se byli projít a pak jsem spala v jeho posteli," znělo to divně. Takhle nahlas.
„Zack má takovou pověst, že u sebe v posteli nenechá přespat žádnou holku. Žádnou," trochu jsem se zarazila. Pokud by to byla pravda, proč mě tam tedy nechal? „Zvláštní... Od kolika máš školu?" obdivovala jsem, jak rychle dokázala přejít z takového témata na jiné.
„Od desíti. Proč?" přeměřím si ji podezřívavým pohledem.
„Zajdeme někam. Třeba na kafe. Kamkoli, kde toprobereme," aha. Tak už chápu, pro změnila téma. Jen jsem si dlouze povzdychla,ale nakonec jsem se nechala dotáhnout do menšího bistra, kde jsme se inavečeřeli.
Tak po nějaké době zase další... A konečně máme zpět Cam a Ley!!!
