Střípky (destiel)

Od teď napořád

5x21 - pokračování

Probudit se připoutaný k posteli by bylo mnohem příjemnější na spoustě jiných míst, než je Bobbyho bunkr. Stejně tak existuje spousta vhodnějších lidí, kteří by u toho měli být, než je jeho bratr. Život občas není takový, jaký si ho představujeme.

Sam říkal, že Castiel v něj nemá víru. Dean v sebe taky neměl. Chtěl to udělat, byl přesvědčený, ale to co říkal Sam... Jeho malý bráška ho nachytal, trefil do černého.

Pořád ho bolely rozražené rty. Viděl se v zrcadle, když se připravovali. Když do něj Cas mlátil, připadalo mu to horší než těch pár šrámů, které na sobě našel. Nechápal, proč chce anděl skočit na ostatní své bratry sám, ale pět zdatných andělů? To byla sebevražda. Dean chtěl něco říct, ale zarazil se, když viděl Case, jak si sundává kravatu. Vážně? Přišlo mu to tak... intimní. V duchu si nafackoval.

„Není to sebevražda?" zeptal se nakonec.

„Možná je," v rozporu s Casovým polibkem na dobrou noc, byl anděl naštvaný a podivně lhostejný. „Ale alespoň se nebudu muset dívat na to, jak zklameš."

To bolelo. Jako by Deanovo srdce sevřel drát. „Promiň, Deane. Moje víra v tebe není tak silná jako Samova." Zmínil se Dean, že ten drát byl ostnatý?

Cas vytáhl malý vysouvací nožík. Takový, jak používají prodavači na krabice.

„Co s tím chceš dělat?" zamračil se Sam.

„Já nic," řekl anděl. Podal nožík Samovi. „Vyřež do mě pečeť na smetení andělů," řekl zpříma.

„Cože?" oba bratři se vyděsili zároveň, ale Cas si už rozepínal košili. Co to dělá? Proč je tu u toho Sam? křičel Dean ve své hlavě. Ne, že by si to někdy představoval, ale kdyby ano, určitě by objevoval Castielovu kůži při jiných příležitostech.

„Já..." Samovi se do toho dvakrát nechtělo. Cas mu vytrhl nožík a podal ho Deanovi.

„Můžeš si vynahradit ten včerejšek," sklouzl pohledem na lovcův rozbitý ret.

„Jak jinak," Dean chytil nožík a vysunul ho. „Nebude to příjemný," varoval ho.

„Zvládnu to," Cas vypadal, že ho nadcházející bolest nezajímá. Dean se dotkl dlaní jeho holého hrudníku a cítil klidný tep andělovi schránky. Nemohl ho hladit, tak zařízl papírák pod povrch kůže. Anděl zatnul zuby, ale jinak na sobě nedal nic znát. Dean měl pocit, že to pro něj bylo víc stresující než pro toho, jehož tělo mrzačil.

„Casi," zašeptal téměř neslyšně, když „kresbu" dokončil.

„Deane," Cas to vyslovení jeho jména vložil naději, kterou tvrdil, že nemá. Lovec anděla pustil, ani mu nedošlo, že do té doby držel jeho košili. Střelil pohledem k Samovi, ale ten koukal jiným směrem. Naschvál?

„Nezabije tě to, když se odfoukneš vlastním tělem?" napadlo Deana před tím, než anděl odešel.

„Snad ne, ale asi mi bude trvat delší dobu, než se z toho vzpamatuji," nemají spoléhat na jeho pomoc, to byla jasný pokyn.

Nakonec to ale nebyl Castiel, kdo Deana přesvědčil, že nesmí podlehnout. Asi na tom měl svůj podíl, ale tam, v té hezké místnosti ležel jeho polomrtvý malý bráška, který v něho nepřestával věřit. Takže ho nemohl zradit. Nakonec, nikdy nevydržel být na Sama zlý nebo naštvaný. Byl na jeho straně. Od teď napořád.