Mezi námi..

Kapitola 14. - Jsem tu pro tebe

" Sestři, pojďte mi prosím pomoct! Potřebuji pana Wintera vyšetřit." slyšel jsem jako první větu, když jsem nabil vědomí. 

Nemohl jsem však otevřít oči. Prostě mi to nešlo. Chtěl jsem promluvit, ale taky mi to nešlo. Mohl jsem jen ležet a poslouchat. 

" Prosím odkryjte deku. Musím se podívat jak se to hojí. " slyšel jsem mužský hlas. 

Nejspíše doktor.

" Tak oddělejte obvaz. Já si mezitím připravím pomůcky." Cítil jsem lehké zašimrání na stehně, když mi sestřička sundávala obvaz, ale necítil jsem, že by mi ho sundávala pod kolenem. 

" Pahýl se velmi dobře hojí. Taková škoda, že se mi tomu mladíkovi nepodařilo tu nohu zachránit. Ale s protézami co existují bude moct žít plnohodnotný život." Byl jsem naprosto zděšen, ale nemohl jsem to dát nijak najevo. Asi stále částečně působí anestezie.

"U toho druhého to vypadá mnohem lépe. Před chvílí se probral, ale neví, kde je a kdo je. Jen sedí a kouká do zdi. Nejspíše, tedy spíše doufá, že je to dočasná amnézie. To se občas po úrazech hlavy stává. Snad si brzy vzpomene. Akorát pořád opakuje text písně Bryana Adamse - Heaven." i přes zděšení z mého osudu jsem byl více zděšen s tím, že si mne možná ani Patrick nebude pamatovat. Začali mi stékat slzy. Už se mi trochu podařilo pootevřít oči. Sítnici mi propalovalo ostré světlo zářivek. Sestřička si všimla, že se probírám

" Pane doktore. Pan Winter se probouzí." pohladila mne po tváři. 

" Neplačte. Vy jste asi slyšel o čem jsme mluvili..." zatvářila se smutně. 

Byla to mladá brunetka. Vypadala, že tu není asi moc dlouho a nepostihl jí syndrom vyhoření jako většinu zaměstnanců v High Royds. Byl jsem v šoku a slzy mi proudy stékaly po tvářích. Nemohl jsem to zastavit. Byl jsem zdrcený. Nemám nohu a Patrick je ve stavu kdy jen kouká do zdi a opakuje text písně. Jak to, že zrovna já musím mít takovou smůlu. 

'Vincente, co se stalo?' ozval se mi v hlavě otázka.

'Co se asi tak mohlo stát pane chytrý? Jsem mrzák a z Patricka je mentál.'

'Nějak hrubý, ne? Já za to nemůžu, nebo snad ano?'

'Promiň, jen je mi opravdu mizerně.'

'Vincente, vždyť víš, že já jsem tu vždy pro tebe. Nikdy nejsi sám.'

'Co, že si najednou takový? Zatím si s prominutím skoro všechno dosral.'

'Pokud se hodláš chovat k jedinému, kdo byl vždy s tebou takovým způsobem, tak odcházím.. A vrátím se až naprosto pochopíš, že to s tebou myslím dobře.'

'Alberte..... prosím ...ne.'

'Pozdě...'

Probral jsem se tím, že se mnou sestřička lehce cloumala.

" Pane Wintere?? Vše v pořádku? Zasekl jste se koukal do prázdna. Nemohla jsem vás probrat."

" To je normální sestři. To se mi občas stane." řekl jsem a lehce se usmál.

"Přišla jsem se vás zeptat zda se nechcete jít podívat za panem Hunterem. Krom textu písně ještě opakuje vaše jméno a nějakého Albetra."

"Moc rád bych za ním....šel." klesl mi hlas. 

Já asi jen tak jednoduše nepůjdu. Jsem teď krypl. 

"Vezmu vás na křesle. Je jen o pár pokojů dál."

Sestřička dovezla křeslo a já s její nemalou dopomocí na něj vydrápal. Ach, Patricku...