Identity

1. část - Bez výčitek

           

Bolest, bolest, bolest, cizí ruka tady, cizí noha tam, horko, příšerné sucho v ústech a moje zacuchané vlasy zalehnuté pod tělem někoho neznámého. 

Už při prvním pohybu jsem věděla, že je něco špatně. Možná to byla intuice anebo ta nechutně měkká matrace, na které jsem pod někým byla doslova uvězněná. Normálně bych si na něco takového ani neodložila kabát a teď jsem tady pravděpodobně prospala celou noc. Za šedesát let mi za tohle moje páteř určitě nepoděkuje.

Chtěla jsem se otočit a zjistit, kdo to vedle mě leží, ale jakmile jsem jen pootevřela oči, přes mžiky poletující všude kolem jsem stejně nic neviděla.

V hloubi duše jsem si ještě na chvíli přála upadnout do toho sladkého opileckého spánku, kde neexistují žádné otravné sluneční paprsky, ani bolesti hlavy, ani tak teplé přikrývky, že při každém pohybu cítíte, jak vám po krku stéká kapka potu. Má hlava ještě na moment potřebovala odpočívat a nepřemýšlet nad tím, co jsem to sakra před pár hodinami prováděla, že jsem se teď cítila zrovna takhle. Jenže zbytek těla nesouhlasil. Podle něj bylo opileckého vyspávání až dost.

Můj vlastní žaludek se mě snažil potrestat za to všechno, co jsem mu v noci provedla, a já měla co dělat, abych v sobě udržela poslední jídlo, které jsem měla nejspíš někdy včera. Těžko říct kdy a co přesně to bylo. Tak daleko má paměť nesahala. Bohužel.

Opatrně jsem vymotala nohy z té prapodivné polohy, ve které jsem se nacházela, a přehodila je přes okraj postele. 

Hlavně pomalu, opatrně a žádné prudké pohyby. 

To byly pokyny, kterých bylo dobré se držet, pokud jste minulou noc vypili víc, než jste byli schopni snést. Už ani nevím, kde přesně byla ta má hranice, která pro mě byla ještě přípustná, aniž bych si odnesla nějaké nehezké následky. Jediné, co mi teď bylo jasné, byl fakt, že jsem ji tentokrát dozajista překročila.

A i když to asi bude znít divně, dost možná až šíleně, bylo horko, sucho v ústech, mžitky před očima a všechny tyhle podobné bolístky to nejmenší. Kocovina a všechny tyhle strasti, co ji doprovázely ruku v ruce, se daly nějakým způsobem přežít. To, co mě vyvádělo z míry ze všeho nejvíc, bylo to, že jsem si z minulé noci nic nepamatovala.

Normálně, po mých jiných nočních eskapádách, mi ráno zůstaly alespoň nějaké střípky vzpomínek, kterých jsem se mohla chytit, a nakonec poskládat alespoň zčásti obrázek předcházející noci. Teď tu bylo akorát něco, co až příliš připomínalo mou podprsenku zavěšenou na klice od dveří, a nahé mužské tělo na posteli vedle mě. Obraz minulé noci to nejspíš vykreslovalo zcela jasný, ale s otázkou, jak jsem se sem dostala, mi to moc nepomohlo.

Člověk se až musí ptát, jak se mi vždycky povedlo skončit takhle. V cizí posteli, s cizím mužem a kocovinou, která se se mnou následně táhla ještě týden.

Pohledem přes rameno jsem se ujistila, že má neznámá společnost z minulé noci se ještě stále utápí ve svém vlastním opileckém snění a vzápětí jsem se konečně dokázala zvednout z postele. Svět se se mnou trochu kymácel a obsah žaludku se výstražně převaloval z jedné strany na druhou, ale to bylo všechno. Měla jsem obě ruce, obě nohy, hlavu na svém místě, a i když jsem na sobě neměla jedinou část svého oblečení, byla jsem ráda, že jsem naživu. 

Stačilo jen pár rychlých kroků po pokoji a měla jsem v rukou svoje spodní prádlo. Podprsenka už dál nemusela potupně viset na klice od dveří a kalhotky, které byly zakopnuté pod postelí, mohly po několika hodinách opět spatřit světlo světa. Bylo fajn mít tyhle svoje věci zpátky, společně s nějakým kouskem mé důstojnosti. Ještě hezčí by bylo, kdyby se mi s nimi vrátila i paměť.