Zeptal se, co se mi stalo. Když jsem dlouho neodpovídala, prostě se posadil na tu tvrdou lavici. Posadil se na to místo, kde jsi vždy sedával ty. Tu noc mi vyprávěl. Vyprávěl příběhy o hvězdách, na které jsi tak rád hledíval a kochal se jejich září. Když skončil, plakala jsem. Možná proto, že jeho podobnost tobě mne tak bolela. Chtěla jsem mu říct, ať odejde, ale můj hlas opět selhal. Slzy mi jedna po druhé tekly po tváři a já je nedokázala zastavit. Čekala jsem, že odejde sám. Že s takovým usopleným podivínem nebude chtít mít nic společného. Místo toho si ale přisedl blíže a rukou mi otřel líčka. A objal mne. Neznal mne, byla jsem pro něj úplně cizí, ale přesto mne objal. Ach, jak moc mne bolelo uvědomění, že bys udělal to samé. Tu noc to ze mne všechno vypadlo. Sobecky jsem mu pověděla všechno o tobě, abych si trochu ulevila. A on? Neodsuzoval mne za tvou smrt tak, jako to dělali ostatní.
On mne chápal, bráško.
ČTEŠ
Milý neznámý
Short StorySeděla jsem na staré lavičce a pozorovala západ slunce nad městem. Chodila jsem zde každý den, jen abych si mohla urovnat myšlenky. A plakat. Tento podvečer však nebyl jako každý jiný. Vůbec ne. Objevil ses tam totiž ty a narušil tu uklidňující jedn...
