"Můžeš mi říct, co to je? Nikdy jsi neměla problémy se školou, tak proč najednou ta čtyřka z matematiky? Co to má.."
Bla, bla.. Odvrátila jsem zrak od své nevlastní mámy a podívala se směrem ven. Slunce zapadalo a na nebi se ukazovaly první hvězdy. Už jsem nevnímala, co macecha říkala. Viděla jsem se už v posteli, sluchátka v uších a snaha o to, abych usnula. Po tak dlouhé době. Bože, dovol mi se vyspat! Moje tělo to už nezvládalo. Já už jsem to nezvládala. Všechny problémy ve škole, problémy s mámou.. Nějak se to na mě všechno sesypalo a ze mě se stala hromádka neštěstí.
"..to dál nejde! Posloucháš mě vůbec? Zařídíme ti doučování. Nebudeš chodit nikam ven, ale budeš doma a budeš se učit!"
"Zmlkni! Nejsi moje máma! Nikoho ty tvý kecy nezajímaj! Laskavě mě nech bejt a starej se tady o tu svojí domácnost! Do mýho života ti nic není! Jsou to moje známky, a jaký jsou, to ti může bejt ukradený!" vyjekla jsem na ní. Konečně jsem jí to mohla říct.
Došla jsem do chodby a obula si své Vansky, které jsem dostala k narozeninám od svého tatínka. Klíče jsem si nebrala, telefon a sluchátka jsem měla v ruce. Kašlala jsem na postel, teď jsem potřebovala pryč.
Vyběhla jsem ven a za sebou slyšela další její bláboly. Venku bylo celkem teplo, takže mikina mi nějak nechyběla. Měla jsem na sobě jen legíny a triko s krátkým rukávem, což bylo pohodlné jak na doma, tak i do školy.
Pravda je, že na konci minulého školního roku jsem měla poměrně dobré známky. V pololetí bylo pár trojek, ale stejně mě vzali na střední školu, kam jsem chtěla. Přijímačky jsem měla za sebou, tak jsem si dala od učení trochu pohov. Ale kdyby tak věděli, co se se mnou děje, co za mými známkami stojí. Neměla jsem náladu na učení. Dokonce jsem se i docela uzavřela do sebe. Zavírala jsem se v pokoji, seděla na posteli, poslouchala písničky, koukala do notebooku a brečela.
Celé to začalo o velkých prázdninách, kdy jsem byla u mámy na týden. Už odmala mě vychovával táta. Nevím proč, ale do péče mě dostal on. Mámu v ten týden mé návštěvy vyhodili z práce a ona z toho byla celá špatná. Když jsem jednoho večera seděla na gauči, koukala na televizi a čekala na mámu, než se uráčí vrátit domů, někdo zazvonil. Trochu jsem se bála, ale šla jsem otevřít. Za dveřmi stál taxikář, který podpíral onu ženu, která mě přivedla na tento mizerný svět. Já ji chytila z druhé strany a již zmiňovaný muž odešel. Zabouchla jsem hlavní dveře a mámu dotáhla na gauč. Jenže to se jí nelíbilo! Zvedla se z pohovky a začala si sundávat pásek z kalhot. Koukala jsem na ní, co to dělá, ale než jsem se nadála, švihla mě jím přes ruku. A druhá rána z druhé strany. A na břicho. Schoulila jsem se na zem do klubíčka a máma mě sešlehala jako psa, který vám utekl. Když jsem si myslela, že je po všem, vzala na mě lampu. To jsem nevydržela, sebrala síly, co mi stačily, a běžela se schovat k sobě do pokoje, kde jsem se zamkla.
"Ty svině jedna! Vylez ven!" Bouchala do těch dveří nejmíň dvacet minut. Já se schovala pro všechny případy do skříně, kde jsem brečela. Pak mě to trklo. Sice se mi nechtělo ho zatěžovat, ale zase se mi chtělo pryč. Vytočila jsem číslo na taťku, který to hned zvedl. Ještě toho večera si pro mě přijel a odvezl mě do bezpečí domova.
Než jsem se vzpamatovala z tohohle zážitku, nastoupila jsem do posledního ročníku základní školy. Myslela jsem si, že devítka bude dobrá, se spolužáky si užiju legraci, že tenhle rok bude pecka. Omyl! Jedna třídní obludka mi tu zábavu nechtěla dopřát. Naštvala se na mě, že jsem se s ní nechtěla kamarádit, tak mě začala slovně napadat. Trvalo to do pololetí. Tak je jasné, z čeho mám ty známky. Z takovýchto zážitků se člověk jen tak neprobere.
Zastavila jsem se na kopci daleko za domem a rozhlížela se, kam bych mohla jít. Louky osvětloval měsíc, slunce už dávno zapadlo, a nebe bylo posyté hvězdami. Bylo pozdě večer, z dalekého lesa se ozývaly sovy. V trávě cvrdlikaly cvrčci a sem tam se po obloze prohnal netopýr.
Dívala jsem se směrem k lesu, když mě napadl ten šílený nápad. Rozběhla jsem se směrem k druhému kopci a rychle vyběhla na vrchol. Byl to krásný pohled. Uprostřed luk a lesů se táhla železniční trať. Přímo před nosem jsem měla malou vesničku, za kterou vedl přes koleje most. Byl už starý, nevyužívaný, za ty roky pěkně zarostl. Někdo by se i bál na něj jít.
V uších mi hrála moje oblíbená píseň a já si to pomalým krokem šla přímo k mostu. Věděla jsem, že takto pozdě jezdí ještě tři vlaky, které nám projížděly přímo za domem. Obyvatelé vesničky už ulehli ke spánku, tak jsem se nebála, že mě někdo uvidí. Pečlivě jsem si promýšlela svůj plán. Bylo to šílené, ale pro mě to znamenalo obrovskou svobodu. Ať si o mně říká kdo chce co chce.
Vyšplhala jsem na most a čekala na vlak, který měl jet asi za tři minuty. Před očima mi proběhl celý můj život. Moje matka, moje macecha, moji spolužáci.. Vlak už se rychle blížil. ..můj taťka.
"Sbohem tati!" Odraz, skok, pád..
