Co vyprávěl kámen u cesty

2

Dojeli jsme do tábora, který se skládal ze tří stanů. V prvním byli ubytováni všichni archeologové, ve druhém o trochu větším, byla něco jako společenská místnost s jídelnou. Třetí nejmenší stan, patřil mně, jako jediné ženě. Během zbytku dne mě Caleb provedl táborem a ukázal mi i blízké okolí (což jen tak mimochodem byla jen poušť a občas nějaké kameny + jedna písčitá cesta po které jsme sem přijeli a druhá která vedla někam do pouště).

Den už se chýlil ke konci a všichni se scházeli v největším stanu na večeři. Večeře nebyla sice nic moc, ale co byste uprostřed pouště čekali. Šla jsem do svého stanu a ulehla na lehátko. Naposledy jsem pomyslela na Alexe a usnula.

Druhý den jsem se probudila do slunečného rána, měla jsem v plánu začít s hledáním Alexe. Když jsem vylezla ze stanu, Caleb tam na mě už čekal. Na sobě mněl batoh a v ruce druhý nejspíš pro mě. „Mám vše, co bychom mohli potřebovat a šéf ví, že jdeme pryč," řekl Caleb s úsměvem na tváři.

Šli jsme pouští po cestě ohraničené kameny. Caleb se najednou zastavil a řekl: „Kam vlastně chceš jít, nebo spíš, ty víš, kde začít? Protože já vážně nevím kde začít." Bezradně jsem pokrčila rameny a sedla si na jeden z kamenů, co nás provázely cestou. „Tím, že budeš jenom sedět, toho moc nevyřešíš," řekl Caleb a rázně mě zvedl z kamene. Kámen byl kulatý, což zapříčinilo, že když jsem se zvedala, odvalil se a ukázal svoji spodní stranu. Všimla jsem si, že na straně, která byla zakryta, jsou do kamene vyryté znaky. Caleb se ke mně naklonil a prohlížel si, co mě zaujalo. Chvíli jsme na to společně zírali, než mi došlo, na co se díváme:„To jsou přece hieroglyfy!" řekla jsem s nadšením v hlase. Caleb si sundal batoh a vyndal z něj blok a tužku. Začal to překládat. Za chviličku už měl v bloku srozumitelnou větu. Stálo tam: Poslouchej, co ti říkají kameny, a najdeš, co hledáš. Přemýšlela jsem, co to může asi znamenat. Caleb se rozhlédl okolo,  obrátil zbylé kameny, co byly v okolí. Na dalších třech bylo také něco vyryto, ale nebyly to hieroglyfy. Nakreslil si to do bloku a šel zpět ke mně, aby mi to ukázal. Vypadalo to, jako kdyby to nebyly dokončené tvary, a tak jsme je různě otáčeli a zkoušeli je dávat k sobě, dokud se nám to nepovedlo. Vznikl z toho symbol hory.

Nejspíš nám to došlo oběma naráz, protože jsme v tu samou chvíli ukázali na horu, co od nás mohla být tak dva kilometry daleko. Kývli jsme na sebe a vydali se směrem k hoře.

Bylo už pozdní odpoledne a my jsme konečně dorazili k úpatí hory. Sedli jsme si na kámen a napili se vody. Větřík jemně ovíval mou tvář a pohrával si s jemnými zrnky písku. Bylo tu krásné ticho. Sluneční paprsky se odrážely od vrcholů písčitých dun a tvořily dechberoucí obrazce. „Co teď? " zeptal se mě Caleb a tím mě vytrhl ze zasnění. „Teď musíme najít další nápovědu, " odpověděla jsem a zvedla se z kamene. Rozhlédla jsem se po okolních kamenech a hoře, abych našla další znaky. A našla jsem je, teda spíš Caleb. Seděl na tom. Do kamene byla vyryta další nápověda. Opět jsme ji přeložili: Při západu slunce ti hora ukáže směr. Zatím jsme nechápali, co je tím myšleno, ale doufali jsme, že to zjistíme při západu slunce, který měl za chvíli začít. A doopravdy paprsek zapadajícího slunce prosvítal skrze průrvu v nedaleké skále. Ukázal na vchod do jeskyně, kterého by si člověk jinak ani nevšiml. Prošli jsme štěrbinou ve skále do obrovské jeskyně. Vypadalo to tam úchvatně. Na stěnách byly malby, sochy podél stěn a spousta zlata.

Na druhém konci místnosti byl vstup, ale celý ho zakrýval kus skály. Vzali jsme si louče, které byly u stěny a zapálili je. Šli jsme ke vchodu, abychom mohli odvalit tu skálu, co ho zakrývala. Zapřeli jsme se a společně zatlačili na kámen. Sice se trochu hnul, ale ne natolik, aby se tam dalo dostat. Caleb vzal jednu z tyčí, která tam ležela a zapřel ji o balvan. Znovu jsme zatlačili a on se odvalil. Světlo se dostalo do druhé místnosti a naskytl se nám pohled na překrásně zdobený sarkofág a malby na stěnách.

Vedle něj seděl o zeď opřený Alex. Vybouchla ve mně směsice pocitů. Byla jsem šťastná, že jsem našla Alexe živého, ale také jsem byla naštvaná, že mě tak vyděsil. Se slzami v očích jsem se k Alexovi sesunula. Obejmul mě a pošeptal mi: „Děkuju, že jsi mě hledala a našla. " Caleb si hned sundal batoh a vyndal z něj vodu, aby se Alex mohl napít. Jakmile se Alex napil, Caleb si od něj vzal zpět vodu a dal ji do batohu. Pomohl Alexovi vstát, abychom mohli jít ven z hrobky. Vyšli jsme z jeskyně a Caleb posadil Alexe na zem tak, aby se mohl opřít o skálu. Vysílačkou jsem zavolala do tábora, aby pro nás přijeli.

Auto nás dovezlo do tábora, kde už čekal doktor, který Alexe prohlédl. Přibližně po patnácti minutách za mnou lékař přišel s výsledky vyšetření. Řekl mi, že Alex je vcelku v pořádku na to, že tam byl skoro čtyři dny uvězněn. Ale že má zlomený kotník a je silně dehydratovaný. Doporučil, ať jedu s Alexem domů a tam si oba dva dáme na chvíli pauzu od archeologie.

Další den už jsme já a Alex seděli v letadle směřujícím domů. Caleb tam zůstal, aby ukázal hrobku ostatním a ohlídal, že to bude nález nás tří.

O týden později, když jsem četla noviny, jsem narazila na článek, kde stálo: „Tři hrdinní archeologové našli 2800 let starou hrobku uprostřed Arabské pouště. " A vedle článku byla fotka mě, Alexe a Caleba.

Ahoj všem, je tu druhý a poslední kus mé povídky doufám, že se bude líbit.  Za každý komentář budu ráda. Omlouvám se jestli tu jsou nějaké chyby v textu.Děkuji za přečtení mé povídky. Užijte si čtení. :)