you're my drug {martinus gunnarsen}

29✓

Stálá jsem se zavřenýma očima uprostřed ulice a přála si aby můj život aspoň ukončili rychle. Doběhli ke mně.
Ucítila jsem něco studeného na mém spánku. Pomalu jsem otevřela oči a viděla jsem asi to nejhorší. Ten 17ti letý kluk držel v ruce pistoli. A měl ji položenou na mém spánku.

,, Prosím."pípla jsem . V očích se mi objevily slzy,měla jsem takový strach. Celá jsem se klepala a doufala ,že přijede Martinus.
,,Neboj,bude to rychlý."promluvil jeden z těch kluků,už jsem ani pořádně nerozeznávala,kdo byl kdo.
,, Proč?"řekla jsem ta tichounce jak jsem jen mohla. Pochybovala jsem,že mě vůbec slyšeli.
,,Tak už ji zabij."řekl jeden z nich.

Měla jsem pocit že tam stojím třeba 3 hodiny a oni si tam pořád povídají a hádají se ,kdo z nich mě zabije.

,,Ehm ehm."ozvalo se za námi,v tu chvíli jsem se začala bát ještě víc .
Oba kluci se otočili za sebe,já tam přes ně neviděla.
,, Laskavě pusťte moji holku."byl to Martinus. Měl úplně jiný hlas než obvykle. Takový hlubší ale já v něm stejně poznala stopy strachu.
Ti dva se od sebe trochu oddálili a stále koukali Martinusovým směrem.

,,Tak ahoj, běž."řekl jeden z nich a oba rychle utekli pryč. Martinus už za mnou utíkal. Byla jsem uplakaná a byla jsem ráda že ho zase vidím.
Silně mě objal a já už ho nechtěla nikdy pustit. Bylo mi to všechno tak líto . Byla jsem z toho tak smutná ale i šťastná protože to dobře dopadlo. Konečně jsem se zase cítila v bezpečí a on mě objímal.

,,Co jsi to pro boha dělala?"řekl když se trochu vzpamatoval.
,,Já nevím."vzlykala jsem mu na rameni.
,, Víš jak jsem se o tebe bál,víš jak se o tebe všichni báli?"byl naštvaný ale i tak jsem v jeho hlase slyšela tu úlevu.
,, Omlouvám se,byla jsem na tebe naštvaná."nešlo mi přestat brečet.
,,A teď jsem naštvaný já, holčičko."zase měl hlubší hlas .
,, Promiň. "
,,Kdyby tě tyhleti chlapíci zabili,žádný tvoje stupidní "promiň" by mě tě nevrátilo."
,,Já vím,udělala jsem blbost. Prosím, odpusť mi to." bylo mi to tak líto.
,, Nezlobím se na tebe,zlobím se spíš na sebe. Kdybych radši nic neříkal. Kdybych nebyl tak debilní sobecký pitomec. Nic z toho by se nastalo."sklopil pohled a pomalu mě začal pouštět.
,,Ty si to nevyčítej,Martinusi. Za nic nemůžeš. To já jsem měla zůstat doma."chytla jsem ho za ruku a oba jsme šli směrem na náš hotel.
,,Je to chyba nás obou, dobře?"stiskl moji ruku pevněji.
,, Dobře."
,,Neumím si představit co bych dělal, kdybych tě ztratil. Kdyby ti něco udělali. Nebo kdyby jsem tě tam našel mrtvou. Nepřežil bych to bez tebe. Asi bych se šel taky zabít a už vůbec nevím ,co bych řekl Marcusovi a všem tvým kamarádům. Vážně bych se šel zabít, protože Amy..ty jsi to jediný co mám a co chci mít až dokonce mýho života. Slib mi,že už to nikdy neuděláš."až teď jsem.se na něj podívala a zjistila ,že brečí. Taky jsem brečela.
,, Slibuju ...miluju tě."
,,Já tebe."

Konečně jsme došli na hotel. Oba jsme se svalili na postel a po pár minutách usli.