Numb the pain

29.

Tento víkend uběhl jako nic a nastávají další krásné milované školní dny. Nepřátelé lidstva už od roku 1774.
Je 7:43 a já oficiálně nestíhám. Autobus mi jede ve 45. Že bych se vrátila do starých časů? Vypadá to, že si dnes ráno zasportuji. Popadla jsem svoji tašku a sprintem vyletěla z domu směrem k zastávce. Na poslední chvíli jsem naskočila do právě zavírajícího autobusu. Asi vykašlu plíce. Milion pohledů na mě zůstalo viset a já jen tupě zírala s pootevřenými ústy z okénka.

Zvuky skřípajících školních skříněk znovu zazněly. Bohužel. Oddychla jsem si. A ještě ke všemu začátek dne začíná hodinou matematiky s ultra nudným učitelem. Vypotácela jsem se ze šaten a kráčela si po chodbě. Zazvonilo přesně v ten moment, kdy jsem vešla do třídy.
,,Ahoj, kotě, co ten smutný výraz?“ Kdo jiný než Erik. ,,No nazdar postrachu. Je pondělí, další skvělý den!“ vyštěkla jsem s ironickým nadšením. ,,Další týden se mnou, no co víc si přát?“ zazubil se tupě.
Oplatila jsem mu 'haha' pohled a soustředila se na novou látku, kterou nakonec stejně nepoberu.

*zvonění*
První hodina za námi. Teď ještě přežít ten zbytek.
Vyšla jsem na chodbu a rozhlédla se, zda-li uvidím Nika, nikde nebyl. Nejspíš zůstal doma s chlapskou rýmičkou. Usmála jsem se sama pro sebe a zasněná vyšla vstříc dalšímu utrpení. Chemii.

Dotek. Dotek na mé ruce. Ohlédla jsem se po své ruce a pohled mi pomalu vyjížděl po těle osoby nahoru. ,,Uhm..promiň?“ zeptala jsem se nějaké osoby, která mi již drtila ruku. Je to kluk, ale.. jaký? Nevím, jestli cítím strach, či zvědavost.
Vykroutila jsem svoji ruku z té jeho a zalekla se hnědých očí, které mě upřeně sledovaly. Pootevřel ústa, ale nic neřekl. Rozmyslel si to, odešel. Překvapeně jsem zírala na svoji ruku a hladila si otisky prsů, které mi zanechal. Třeba si mě s někým jen spletl.