Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola druhá

Křest se konal v jednom z nejluxusnějších kulturních center. Neslo název Grand a budova, ve které se nacházelo, působila sama o sobě majestátně. Když jsem do ní vcházela, zhluboka jsem se nadechla a nasadila profesionální úsměv.

Kabát jsem odložila v šatně a bez něj se cítila jaksi ‚nahá'. Nebyla jsem zvyklá odhalovat tolik holé kůže. Většinou jsem chodila ve vytahaných tričkách a potrhaných džínách, takže tyhle večerní šaty tak úplně nebyly můj styl. Nešlo si nevšimnout všech těch pohledů, které se na mě upřely a mně nezbylo nic jiného, než zachovat si klidnou tvář a sebevědomě vykročit vpřed.

Sál, kde se celá tahle událost konala, byl obrovský a k mému překvapení plný lidí. Těžko věřit tomu, že na takové snobárny někdo chodí dobrovolně. Když jsem zahlédla ženu, která to celé organizovala a dělala se mnou pohovor, vydala jsem se rovnou k ní.

„Dobrý večer," pozdravila jsem hlasitě, abych překřičela hudbu.

„Ah, dobrý večer. Jste tu včas," odpověděla, když se na mě otočila a zněla překvapeně, když očima zabloudila na zlaté hodinky. Potom si mě celou přeměřila zvědavým pohledem. „No, vidíte, že se dokážete i slušně obléknout," zapěla a mně vyletělo obočí až k tomu bohatě zdobenému stropu.

„Prosím?" zeptala jsem se s křečovitým úsměvem. Cítila jsem, jak mi cuká v koutku, ale smíchem to tentokrát nebylo.

„Měla jsem trochu obavy, když jsem vás včera viděla," posunula si brýle na nose a věnovala mi jeden z těch typických falešných úsměvů. „Pojďte, provedu vás tady a podrobněji vysvětlím, jak všechno bude probíhat."

Poslušně jsem ji následovala a poslouchala její perfektní výklad. Vlastně jenom tak napůl, spíše jsem si všímala všech lidí, kteří se kolem mě nacházeli. Muži v drahých oblecích a ženy v nádherných šatech, ověšené šperky všeho druhu. Měla jsem pravdu, bylo to tady plné snobů. Kdo jiný by taky přišel na křest takové knihy. 

V sále se nacházelo velké pódium, na němž stál jeden mikrofon a spousta fotek onoho muže, o kterém kniha pojednávala — musela jsem uznat, že to byl fešák. Dále tam stál i podlouhlý stůl s několika židlemi a cedulkami jmen, které jsem na dálku nedokázala přečíst.

„A jak jsem řekla, křest je vlastně zakončen takovým menším plesem, pro vybranou společnost. Proto jsem po vás chtěla nějaký slušný oděv. I vy se zúčastníte, pracovně samozřejmě," oznámila a mně tentokrát spadla brada k zemi. Ples na křtu knihy? Může to být ještě více snobské? „Za pár minut začneme, tak se dejte do práce," nakázala mi přísně a ztratila se v davu lidí.

Připravila jsem foťák a v minutě, kdy jsem ho držela v ruce jsem se vžila do své role fotografky, práce a koníčku.

Všechno šlo jako po másle do chvíle, kdy pan O'Connel, onen bohatý muž, o němž kniha pojednávala, představil kmotry své knihy. Na pódiu se objevily tři postavy. Tři muži, všichni velmi pohlední a dobře oblečení, ale pouze jeden z nich na sebe strhl moji plnou pozornost.

Na sucho jsem polkla a potřásla hlavou, tohle musel být sen.

Jak bych, sakra, nemohla poznat tu tvář? Milý úsměv a vystouplé lícní kosti. Plné rty, které jsem vždycky chtěla tak moc políbit. Oříškové oči, jež se vždy smály a světle hnědé vlasy, jejichž konečky se neposedně kroutily. Nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled. Za tu dlouhou dobu se téměř nezměnil a troufla bych si říct, že nezestárl ani o den, což byla samozřejmě hloupost.

V mém nitru zavládl chaos. Jedna emoce přebíjela tu druhou a já se nedokázala rozhodnout, která převládá. Jestli to byl vztek, obrovská bolest, nebo snad štěstí? Nevěděla jsem. Stála jsem na místě jako přikovaná. Jako socha z ledu, která se měla každou chvílí rozpustit pod náporem obrovského žáru, který sebou ta osoba přinášela do mého ledového srdce.