Bláznův Deník Pt. 2

Sny, nebo realita?

„ Ty joudo, ty zas nevíš, co jsi dělal včera? "

„ Ne. Nevím vůbec nic. Asi to nebylo důležité heh. "

A takhle se mi spolužák diví každý den. Je to opravdu špatně, že si nepamatuji věci? Jako kdyby krátkodobá paměť chyběla. Moc jsem si neztěžoval. Jen je naprd, když se hádáme o něčem, co bylo nedávno a já se moc nemohu bránit, jelikož nevím, co sám obhajuji.

Možná za to může alkohol? Někdy to hulení mi možná taky uškodilo, nebo snad jsem se zbláznil? Třeba mě úzkosti, deprese a plná hlava malinko vyje*ala. Ale stále to nijak neřeším. Proč taky, prostě si nepamatuji podstatné věci. Důležité věci si zapíšu a nebo se snažím vší silou zapamatovat.

Když se tak zamyslím, jak jsem mohl dát sakra střední? Nic jsem si z hodin nepamatoval, je to komické! Ale maturita šla jako po másle. Jak jsem se za 5 dní mohl naučit všechno? Jak jsem to do té hlavy dostal? Nebo si jen nalhávám, že si nepamatuji věci? Nebo mám třeba tak nudný život, zachovalý stereotyp.. Sakra, to myšlení mě bolí.

Co je nejhorší pocit, tak ten, když nevím, zda se mi daná vzpomínka zdála ve snu, nebo jsem si jí vymyslel. Ale co když se doopravdy stala? Sakra! Tohle je ta věc, která mě ničí. Ten zmatek v hlavě. Zažívám „ Deža ví " a nevím proč. Už jsem několikrát umřel a stále zažívám ten samí život dokola? Nebo ve snech/představách jsem zažil tuto situaci a ve skutečnosti se to opravdu stalo?
Co když není karma, jako karma ale chrání mě sám samotný satan? Achjo, co to zase melu.

Zpět na začátek. Je pravda, že si nepamatuji prochlastané večery. Protože prostě bylo jednodušší podělat depresy tím, že jí přechlastám. V tom ta svině vždy prohraje, haha. A když ne? Tak svatá Mary Jane to jistí.

Ale proč to řeším tak zoufale. Zničil jsem si paměť a pomalu si ničím celé tělo drogami. Co se to se mnou děje? Hlupák je do konce života hlupákem ale já přece měl být génius! A nebo prdlajs.

Ta psychika.. Je tak slabá! Poddá se všemu, co nabídne řešení. I když není zrovna správné.

Jsi zmatený? Já po pravdě též.