Teenage Runaway || Larry Stylinson (2014)

Teenage Runaway - 18.část

"Ale budu muset začít od začátku... A doufám, že si uvědomuješ, že ti to povím jen proto, že tě mám rád."

Harry kývl hlavou a zavrtal bradičku do Louiho hrudě. Chtěl mu být co nejblíže.

"Dobře, dobře, otevřu se ti, ale to samé očekávám od tebe... Fuuu...  Víš, mám početnou rodinu, obzvláště co se sester týče. Starší dvojčata se narodila v roce, co jsem nastupoval na střední. Mamka jako samoživitelka to neměla jednoduché - mateřská a pět dětí na krku nejde moc dohromady, ani alimenty od mého biologického otce a od otce mých sester moc nepomáhaly. Začal jsem tedy s brigádami - venčení psů, hlídaní dětí, donáška čehokoli - rok a půl před maturitou jsem začal zpívat v klubu. Bavilo mě to a dodnes tam občas o víkendech chodím zazpívat. Ale abych se dostal dále... Byl jsem přijat na vysokou školu a to znamenalo platit. Jako přispívatel do rodinného rozpočtu jsem prostě nemohl jen tak utratit poměrně vysokou částku a tak byl nucen sám sebou najít si další práci. Překládal jsem texty z francouzštiny, což nějakou tu libru vyneslo, ale nestačilo to."

Louis se odmlčel. Bolelo ho při srdci vzpomínat na jedno z nejhorších období v jeho životě. Nenáviděl se za to, že musel klesnout na tak nízkou úroveň, ale chtěl a musel pomoct své mamce.

"Začal jsem tancovat u tyče v jednom pochybném gaybaru, em, a ty akty byly začátkem něčeho příšerného a nepřeju nikomu, aby to zažil. Nevím, jak jsem se k tomu mohl přesvědčit, na fotografie jsem pózoval ochotně a rád, vyhlédl si mě totižto jeden šikovný fotograf, ale to, co následovalo, bylo peklo. Já... Prodával jsem své tělo za peníze. Podvečery jsem trávil zpíváním, noci jako hadrová panenka, spal jsem dvě hodiny a pak spěchal do školy. Kofein a léky na povzbuzení organismu, to byly mí nejlepší přátelé. Několikrát jsem zkolaboval a skončil v nemocnici..."

Další odmlčení. Tentokráte delší. Louis hleděl ven z okna. Hruď napnutá, dech roztřesený, oči plné slz a chybělo maličko, aby se rozplakal, což nechtěl. Harry na něj hleděl. Přál si, aby z milencovy tváře zmizel ten ztrápený výraz. Měl výčitky.

Louis nevydržel všechen nátlak, který si v sobě léta utvářel. Vyskočil z postele a postavil se k oknu.

Plakal.

Rozpačitě si dlaněmi otíral uslzené tváře. Nikdy se nikomu tak neotevřel.

"Nikdo o tom nevěděl a ne-ví. Promiň, já-já... Omlouvám se za mou přehnanou reakci, nikdy takhle nevyšiluji a hlavně ne před někým. Považuji to za slabost," promluvil Lou tiše, vzlykaje. "Nechtěl jsem, aby ses toho dozvěděl tolik."

Harry se cítil zle. Rozplakal tak silného člověka, kterým Loui byl. Jeho problémy mu najednou připadaly maličké. Sám uslzený přešel ke svému milenci a objal ho kolem pasu. Byl vyšší, měl tak ideální přístup k jeho krku, který mohl hýčkat. Šeptal mu slůvka, ale ani jeden z nich jim nerozuměl.

A tak tam stáli a oba plakali... 

Ehm, snad jen taky vás miluju. :3 :D :D Nah, a ještě jsem měla něco na jazyku, ale nevím, co to bylo. Možná jen, vlastně nic.  :) Děkuji za reakce k minulému dílu a příště snad méně depresivně. :)