Nikdy víc

Kapitola první

Co kdybych se teď natáhla a vrazila mu facku? Co by dělal? Pomyslím si bezděčně, zatímco se kolem mě ovíjejí ruce toho cizince. Jsem si celkem jistá, že mi svoje jméno řekl, jenže já si ho nepamatuju. Nemám k tomu tak úplně důvod. Stejně ho vidím naposled, a i kdybych ho snad ještě někdy potkala, všímat si ho nebudu. Zas tak hezký není. Ale tady vypadá, že je nejvíce ochotný udělat to, co po něm chci, a přitom nebude úplnej úchyl.

Zakloním se a nechám jeho rty, aby si dělaly, co chtějí. Jsem opilá. Sotva se držím na nohou, ale pořád to není dost. Už je to dlouho, co mi alkohol přestal stačit, abych se uklidnila. Borci nejsou o moc složitější na získání, ale když jsou dobří, pomůžou na mnohem dýl než flaška.

Přejíždí mi jazykem po krku. Není to ani zdaleka tak příjemné, jak by nejspíš chtěl, aby bylo, ale přitisknu ho blíž k sobě. Teplo jeho těla je mi příjemné a hukot krve v mých uších je přehlušen dunící hudbou v klubu. Díky bohu nezkouší dělat cucfleky. Nesnáším je. Nechci, aby mi připomínaly moje úlety ještě pár dní potom.

Nejsem zase taková děvka. Jen si občas zajdu do klubu. Dobře... občas, každý pátek. Ne, že bych to takhle dělala od začátku. Začalo to tím, že mě kámošky nechaly ve štychu a nechaly mě tam jít samotnou.

Tehdy to bylo těsně po Vánocích, ale ještě ne na Silvestra, přesný datum si tak úplně nepamatuju. Ani co se dělo. Nejspíš jsem pila, nejspíš jsem tancovala a nejspíš... určitě se jsem tehdy poprvé vyspala s někým, koho jsem vůbec neznala. Probudila jsem se v cizí posteli, s cizím člověkem a na nočním stolku vedle mé hlavy se válel použitý kondom. Ten borec ležel vedle mě, otočený zády. Hrozně chrápal, to je všechno, co si o něm pamatuju. Ani mi neutkvěla barva jeho vlasů. Stal se jen prvním z mnoha.

Zvláštní, co všechno se člověku honí hlavou, zatímco klopýtá opilý na sračky do dalšího bytu k dalšímu cizinci. Jenže takhle já funguju. Pokaždý si vyčítám, jak strašný člověk jsem, když takhle žiju... a pak to další týden udělám znova.

Zaplétám mu prsty do vlasů, zatímco mě svléká a dechem páchnoucím po alkoholu mi narušuje osobní prostor. Doklopýtáme k posteli, oblečení házíme po zemi a líbáme se, i když mě jeho rty a agresivní jazyk vůbec neuspokojují. Ani se moc nenamáhá s předehrou – párkrát mi prstem vjede mezi nohy, a pak, nejspíš spokojený, že jsem pro něj připravená, mi je roztáhne. Nevypadá to, že plánuje použít kondom, a tak ho jemně odstrčím. Věnuje mi zmatený pohled, který se změní na chápavý, když vytáhnu červený balíček. Nemám ráda klasický modrý. Jsou moc tlustý, to už bych mohla rovnou koupit vibrátor.

„Nesnáším kondomy," zabručí borec opile a černé vlasy mu spadnou na upocené čelo. Celý je zpocený. Smrdí. „Pojď bez nich, vytáhnu včas."

S těmi slovy se na mě opět přilepí a začne plenit má ústa. Plenit má ústa... hehe. Kdysi jsem to četla a vždycky mi to připadalo vtipný, protože původní autorka to použila ve spojitosti s milujícím vztahem. Který člověk v takové situaci by své přítelkyni narval jazyk do pusy a začal jím mrskat ze strany na stranu, což je podle mě plenění?

„Ne," zastavím ho znova, ale on jako by mě neslyšel. Začnu se bránit důrazněji, aby mě vzal vážně. Se zamručením se odtáhne a sáhne po balíčku. Roztrhne ho tak necitlivě, až se bojím, že poškodil i kondom uvnitř.

„Tak když jinak nedáš," prohodí a bez jakékoliv starosti si ho nasadí. Mám trochu strach, že to neudělal pořádně, ale to už moje nadržená a tequillou opojená mysl přestane vnímat. Roztáhnu nohy a nechám ho, aby si dělal, co chce. Necitlivě mi hněte prsa a jeho oči se ani nepřiblíží k mému obličeji. Na polibky nejspíš úplně zapomněl. Už se ani netváří, že mu na mě záleží – chce jen ukojit ten stejný chtíč, který plane i ve mně. Touha zapomenout. Těla ostatních lidí jsou jen způsob, jak ji na chvíli utišit. Na týden, potom bude potřebovat nové krmení, které jí s potěšením poskytnu.

Uslyším zasupění a snad si vzpomněl, že jsem tam taky, ale najednou jeho prsty sklouznou níž a okamžitě nahradí to, co ve mně bylo předtím. Netrvá to dlouho, po týdnu jsem zase při chuti a připravená. Po chvíli tichounce vykřiknu a zatnu mu zuby do ramene, aby na mě měl památku. Třeba to zítra pošle kamarádovi a pochlubí se. Hele, tys už vo tý zrzce slyšel, co? Jo, vo té, jak je prej každej pátek v tom samým klubu. Koukej, co mi udělala. Docela divoška. Ale nahá má menší kozy.

Teda, ne že by si toho měl moc pamatovat. Nevypadá úplně v pohodě. Vlastně, kdyby mi záleželo na tom, aby si nepoblil povlečení, nejspíš bych ho teď nasměrovala do koupelny. Divím se, že se mu v tomhle stavu vůbec postavil.

Když se otočí a tak nějak divně zasupí, raději se postavím a zapotácím. Uvědomím si, že jsem nejspíš přece jen měla o nějakej ten panák víc, než v pohodě snesu. Ale domů pořád dojet dokážu. Ještě že bydlím ve městě. Emhádéčko mě doveze tak do půlhodinky, a třeba venku zvládnu trochu vystřízlivět.

Posbírám si svoje svršky a relativně v klidu se obléknu. Neobejde se to bez spousty potácení, nadávek a poskakování na jedné noze, ale nakonec skončím s oběma botama na správných nohách, takže je to snad v pohodě. Borec už spí. Prázdnou ruku má položenou na místě, kde jsem předtím ležela já. Nejspíš není zvyklej na to, že holky utíkají hned po akci. Koutkem oka si všimnu, že taky položil kondom na stolek. Nejspíš to dělají všichni.

V zrcadle na chodbě si překontroluju obličej. Řasenku a linky mám trochu mázlý, a rtěnka vzala za svý úplně, ale co s tím nadělám. Nejsem ve stavu, kdy bych si byla schopná udělat novou a nevypadat jako Joker. Nevadí. Už stejně nikoho balit nebudu. Aspoň dneska.

Venku nasadím nejrychlejší tempo, které jsem ve svém stavu schopná zvládnout, a mířím domů. Na mobilu překontroluju čas. Jeho světlo mě udeří do očí, ale uleví se mi, že jsou teprve tři. Nejspíš jsem u toho borce byla jen něco přes patnáct minut. Chudák...

Jakmile dorazím před dveře svého domova, nadhodím si kabelku na rameni a unaveně zamrkám. Už se těším, až se svalím do vlastní postele. Jsem úplně mrtvá.

Potichoučku otevřu dveře a jako myška procházím bytem. Noční vzduch mi přece jen trochu pročistil hlavu, takže snad nejsem tak hlučná, jak bych mohla být. V kuchyni si natočím sklenici vody. Mám žízeň, ale snad bych zítra nemusela mít moc velkou kocovinu. Nepila jsem zas tolik. Jenom pár panáků tequilly... a taky pivo... a vlastně i rum. Sakra. Možná že přece jen budu mít kocovinu. Pozitivní je, že za žádnou z těch věcí jsem nezaplatila já.

Opatrně přejdu ke dveřím svého pokoje a pootevřu je. Hned si všimnu, že moje postel je obsazená. Leží v ní ženská postava, tiše oddychuje pod přikrývkou. Máma. Museli se s tím jejím zase pohádat. Už ho měla dávno vyhodit.

Co nejnenápadněji se tam vkradu a vezmu si svoje pyžamo. Převléknu se v obýváku a sama se uložím na gauč. Je to můj starý známý. Už přesně vím, jak se na něm uvelebit, aby mě ráno co nejmíň bolely záda.