Nikdy víc

Kapitola třetí

Oblečená a vypadající podstatně lépe vyjdu z koupelny. Byt je klidný – otec nejspíš odešel, když se dostatečně vykřičel, a máma musí do práce dokonce i o víkendu. Já mám po dlouhé době volno, hlavně protože zrovna teď žádné peníze nepotřebuju. Posledních pár týdnů jsem makala dlouho do noci, často i ve všední dny, a vydělala si dost na to, abych si mohla užít volný víkend. Možná bych se měla učit na maturitu, která mě letos čeká, ale nějak se k tomu nemůžu přinutit. V poslední době mě můj styl života baví čím dál míň. Škola, práce, škola, práce, klub, a zase dokola.

Složím si hlavu do dlaní. Pořád mě bolí, ale žaludek mám jako na vodě a nejsem si jistá, jestli bych byla schopná cokoliv pozřít, dokonce i ibalgin. Nějak nemám náladu nic dělat. Nejraději bych se schoulila do postele, objala svého jediného plyšáka a odebrala se do sladkého bezvědomí. Jenže teď, když už jsem se probudila, neusnu. Zatracená rodina.

Nakonec se postavím a jdu zase převléct, abych šla do parku. Venku prší. Třeba mi čerstvý vzduch pomůže s bolestí hlavy, i když o tom pochybuju. Žiju ve městě s čtyřmi sty tisíci obyvateli. Auta tu jezdí po ulici bez jediné přestávky, takže je tu všechno, ale ne čistý vzduch. Přesto by mě krátká procházka mohla uklidnit, vzhledem k tomu, jak strašně mě zmáhají výčitky.

Je to zvláštní. Nikdy předtím mě ani nenapadlo něco si vyčítat, ale teď najednou jako by na mně dolehla celá ta doba, kdy jsem se nezávazně bavila a spala s každým, na koho jsem pomyslela. Nemůžu říct, že bych té doby úplně litovala... jenže teď mi dochází, co všechno jsem mohla dělat a mít místo toho. Kdybych byla trochu slušnější holka, nejspíš bych mohla mít přítele a skutečné kamarády. Místo toho se opíjím za cizí peníze a jediné, co si kupuju, jsou kondomy.

Venku nastavím tvář kapkám deště a polknu vzlyk, když mi jejich dotek připomene slzy. Jak je to dlouho, co jsem naposledy plakala? Hodně, řekla bych. Nemám na pláč sílu... ani čas, když jsem u toho. Obvykle tolik pracuju, že na nějaké emoce není kdy. Svůj vztek, nenávist a únavu vybíjím při tanci, schovávám na dna sklenic a vkládám do falešných polibků. A teď už toho mám dost.

Posadím se na nejbližší lavičku, zády ke křoví, do kterého jsem taky jednou zvracela. I když prší, je docela teplo. To je dobře. Aspoň tu vydržím déle. Nejraději bych odtud nikdy nevstala, dokud se bych se nezměnila v prach a neodvál mě vítr. Kéž by to šlo. Nejspíš by mě to bavilo víc, než současný stav věcí. Tak proč to pořád děláš, ty blbko jedna pitomá? Pomyslím si a jen s největším sebezapřením nepoužiju sprosté výrazy. Pravdou je, že přes týden se snažím působit jako slušná dívka, jakkoliv se mi to nedaří. Dokonce jsem ani nikdy nekouřila. No... záleží na tom, co.

Sáhnu do kapsy pro mobil a sluchátka, aby mi to pomalé umírání ubíhalo rychleji, ale nic nenahmatám. Až pozdě mi dojde, že jsem je nechala v bundě, a teď mám na sobě jenom mikinu. Nechce se mi vracet domů. Je možné, že se můj otec vrátil a já s ním dnes nechci mluvit. Nejraději bych od své rodiny utekla, jenže to by znamenalo nechat mou mámu napospas jemu. To jsem jí nemohla udělat.

Když nemám sluchátka, natáhnu si aspoň kapuci, abych neměla úplně mokré vlasy. Maličko se na lavičce poposunu, aby mě její tvrdá prkna netlačila do zadku. Po včerejšku mě docela bolí nohy, takže je náročné najít pohodlnou polohu. Přesto se nakonec jakž takž uvelebím a zavřu oči. Kéž bych tu mohla zůstat navždy.