Love Me Please?

1. Vrátím Se Pro Tebe

Každým malým krůčkem se mi třásla kolena. Sotva jsem si udržela rovnováhu, už párkrát jsem mohla slítnout na zem. Tak strašně moc jsem se bála, kdykoliv jsem polkla tak jsem ucítila jak mi srdce buší až v krku. Bylo mi ze všeho tak špatně.

Předemnou se natahovala dlouhá písečná cesta která vedla domů. Bydlíme trošku dál od vesnice, protože bydlíme na farmě. Z dálky jsem slyšela jak mučí krávy a bylo mi jasné, že jsem blízko. Musela jsem se popostrčit, aby jsem trošku přidala do kroku. Okolo mě rostla různá křoví a také vysoká tráva, která někdy zašustila. Při každém zašustění se mi zrychlil dech.

Spatřila jsem střechu. Už tam budu! Moje nohy zrychlyly na takovou rychlost, že jsem domů doslova letěla. Když jsem vyběhla z cestičky na naší krásně zelenou trávu kterou máme na zahradě, oddechla jsem si s dlaní na prsou a pádila si to ke dveřím. Uvítalo mě teplo domova.

,,Mami, tati, jsem doma!" Nakráčela jsem si to do kuchyně, kde u stolu seděla moje mamka s tátou a popíjeli ovocný čaj, který voněl v celém domě.

,,Vítej doma zlato! Tak co jste u Katriny dělaly?" Podívala se na mě s úsměvem mamka.

,,Nic extra, jen jsme koukly na nějaké filmy, snědly trošku popcornu a potom jsem šla domů. Nerada bych chodila domů o půlnoci."

,,Udělala jsem ti oběd na zítřek, předpokládám že po zbytek týdne si ho dokážeš udělat sama."

,,Neboj, to zvládnu, není mi 6 let." Zasmála jsem se a běžela po schodech nahoru do svého pokoje. Moje rodiče zítra odjíždí na dovolenou do Dubaje a myslím, že potřebujou nějaký čas, jen oni dva, tak zůstanu doma a budu se starat o zvířata mezitím co jsou pryč. Většinou se o ně stará teta Klaudie, ale na ní taky nechci házet moc práce. Narodil se jí před měsícem syn a nechci jí sem tahat.

Skočila jsem do své teplé postele a odhodila svou mikinu. Prázdniny sotva začaly a já nevím co budu dělat se svým životem. Na naší farmě není nějaká extra zábava, jen práce. Tvrdá, únavná práce. Nastavila jsem si budík na 6 ráno. Ráda bych se rozloučila s rodiči než odjedou.

Dala jsem si rychlou sprchu, převlékla se do pyžama které se skládá z trička s krátkým rukávem a kraťasů. Okamžitě jsem zalezla pod peřinu a zhasla lampičku, která mi svítila nad postelí. 5 minut jsem se tam jen převalovala a nemohla usnout. Moje postel vrzala při každém mém pohybu a kapky deště stékaly po mým okně. ,,Kdy sakra začalo pršet?"

,,Počkat, to nezní jako kapky vody..." Zhluboka jsem se nadechla a vyškrábala se z postele. Dřevěná podlaha pod mou váhou vrzala, když jsem se blížila k oknu a otevřela ho. Napřáhla jsem dlaň a chvíli čekala. Necítila jsem žádné kapky vody. Rozhlédla jsem se okolo, ale nikoho nebo nic jsem neviděla.

,,Já jsem tady nahoře princezno." Ozvalo se nad mojí hlavou zašeptání a já s křikem zastrčila hlavu zpátky dovnitř. Chvíli jsem koukala na to otevřené okno a přemýšlela, jestli se mi to jen zdálo a nebo to je realita. Za oknem ale vylezla hlava. Dvě rudě svítící oči na mě zíraly. Zíraly mi přímo do duše a moje tělo se na ten pocit začalo třást. ,,Nemusíš se mě bát, jenom to štípne, můžeš si zakřičet a potom budeš krásně spinkat dál." Na tváři se té bestie utvořil úsměv a já automaticky couvala dozádu, mezitím co se mi ten člověk dostal do pokoje a okno zavřel.

,,Vím, že je to tvůj instinkt couvat dozádu když se bojíš, ale zdržuješ mě. Už jsem si mohl dávno pochutnávat na tvé šťavnaté krvi, která ti proudí v žilách. Tvoje vůně mě sem donesla, takže můžeš vinit jen sebe. Chudáčku malý, je mi tě líto." Moje nohy zdřevěněly a už se nechtěly hýbat vůbec. ,,Co jsi zač?!"

,,Já? Já jsem tvůj princ na černém koni. Já jsem tvoje noční můra. Já jsem tvůj osud a taky jsem ten co se stane příčinou tvé smrti." Na to slovo smrt jsem dostala husí kůži. ,,Takže ty jsi ten, co zabijí lidi v naší vesnici a odnáší jejich těla někam pryč?" Zakoktala jsem, ale nepohla se. ,,Bože, proč se na to každý člověk kterému to řeknu ptá?" Už jsem nemohla jít dál, moje nohy mi to nedovolily. Mezitím si to ke mně ten člověk pomalu vykračoval a já jsem si ho mohla pořádně prohlédnout i zblízka. 

Bílé vlasy jako sníh. Každý pramínek vypadal tak tence a jemně. Červené oči, které svítily i ve tmě a pořád mi naháněly hrůzu. Moje srdce se rozbušilo, jeho vzhled byl tak dokonalý, ale uvnitř byla ukrytá nestvůra. ,,Ano, to já jsem ten který tuhle vesnici vede k záhubě a ty děvče, jsi na řadě." Vycenil na mě zuby a mezi nimi byly schované dva ostré špičáky, které mohly prokousnout všechno co chtěly. ,,Co jsi za nestvůru?!" Vyjekla jsem, když si kolem prstu obmotal pramen mých hnědých vlasů.

,,Upír lásko má, upír."

,,Ale upíři přeci neexistují! Jsou to bytosti které někdo vymyslel!"

,,Až se ti zakousnu do krku, tak mi možná už věřit budeš, ale abys to dokázala světu? Na to bude příliš pozdě." Zachechtal se a pěvně mi stiskl zápěstí. Bolestí jsem zakňučela. ,,Je mi líto jestli to bolí, tohle bude horší bolest." Jednou rukou mi držel obě zápěstí a namáčkl mě na zeď. Natočil si můj krk a olízl ho. Bylo to tak nechutné, naježily se mi všechny chloupky na mém celém těle. ,,Prosím nezabíjej mě." Žadonila jsem, ale za odpověď jsem dostala hlasité zasmátí. ,,To si myslíš, že tě jako jen tak nechám jít po tom co mi tu zaprosíš? Děláš si srandu? Zabil jsem už tolik debilů, ale ty jsi teda něco!" V tu chvíli se přestal smát a jeho obličej zkameněl a chvíli mi koukal do očí. ,,I když..."

,,Jsi vcelku hezká. Máš krásné zelené oči...brunetky mám rád, protože chutnají mnohem líp a to tvé tělo.." Prohlédl si mě hladovým výrazem a mě zrudly tváře. ,,Mohl bych si tě nechat na jindy, ale to bys všem vykecala co jsi tady viděla, musel bych tě donutit zapomenout. To je moc práce.." Pořád si mě prohlížel a přemýšlel, co se mnou udělá. Nakonec si oddechl a zakousl se mi do krku jako pes do kosti.

Jeho ostré špičáky se mi prořezaly skrz mojí kůži a cítila jsem, jak ztrácím rovnováhu. Spadla jsem mu do náruče a těžce oddychovala. Pomalu jsem ztrácela sílu a krev. Cucal ze mě jako klíště. ,,Ochutnal jsem už tolik lidí, ale ty jsi ze všech nejsladčí!" Necítila jsem vlastní tělo. ,,Už vím co s tebou udělám." Zasmál se a začal mi olizovat ránu. ,,Teď budeš hezky spinkat, do té doby dokud se pro tebe nevrátím, princezno moje. Sladké sny..." Dal mi lehký polibek na čelo a mě se zavřely oči. To bylo poslední co jsem slyšela a temnota mě pohltila. Jsem mrtvá? Jen spím? Nevím vůbec nic, čas, datum.

Do pokoje mi oknem svítily sluneční paprsky a otevřela jsem oči. Pokusila jsem se posadit, ale moje zesláblé tělo to nedokázalo. Koukla jsem se na budík, který ukazoval že je 10 hodin ráno. ,,Skvělý, takže mi přece jenom ujeli. Neuvidím je na týden a nestihla jsem se s nima rozloučit, fakt skvělý." Zamrmlala jsem si nespokojeně a zkusila se znovu vydrásat z postele. ,,Budu si muset koupit nový budík."

Došoupala jsem se do koupelny, kde jsem na sebe koukla do zrcadla. Rozdrbaný vlasy, moje tváře ztratily barvu a na mém krku... ,,Počkat? Co to je? Já myslela, že je to jen pouhý sen!" Na krku jsem měla dvě hluboké díry, které byly lehce zakrvácené. ,,Takže se to opravdu stalo, on se pro mě hodlá vrátit? To nechci, nechci aby se vrátil, nahání mi hrůzu. Navíc jsem doma celý týden sama, co budu kurva dělat?!" Moje panika nešla uklidnit. Půlka chtěla pryč z domu a půlka si pořád namlouvala, že to byl špatný sen.

Na uklidnění jsem si dala teplou sprchu a na krk jsem si dala náplast, nechci aby se mě někdo ptal od čeho ty rány mám, nedokázala bych se z toho vymluvit, kdyby je někdo takhle viděl. K snídaní jsem si dala tousty s máslem a sýrem a potom šla ven na čerstvý vzduch. Všechna zvířata na mě čekala, jen aby dostala najíst a napít. ,,Je čas se dát do práce a zapomenout na to co se stalo, třeba to byl opravdu jenom sen."

Říká ta která má na krku ránu která je těžká popsat od čeho je.