Všichni tento příběh znáte šílený génius,jakési stvoření,blesk.......
Víme jak skončilo to stvoření,jejíž existence se nedala považovat za život.Možná to život byl.Copak se,ale dal považovat za život nemyšlení,necítění žádné viny.Cítit pouhou agresivitu a nenávist k ostatním.Cítit tyto a žádné jiné emoce.Ne, tohle nebyl život..............to stvoření bylo zlikvidováno.Kam zmizel vědec ,který toto stvoření stvořil?To nikdo nevěděl.Až do tedˇ....................Psal se rok 1892. Procházela jsem se ulicemi Londýna.Měla jsem namířeno do blízké nemocnice pro chudé.Jsem lékařka a šla jsem tam lidi vyléčit. Cestou tam jsem cítila upřený pohled na mé záda.Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost a pokračovala v chůzi.Zahla jsem do opuštěné uličky vedoucí do nemocnice.Nikdo nechodí navštěvovat chudé pacienty.Když jste v této době chudí ,a dostanete se do nemocnice,už Vás všichni považují za mrtvou osobu.Je to kvůli tomu, že lidi s nižší vrstvy nemají dost peněz na kvalitní lékařské pomůcky, nebo na obyčejnou medicínu,proto většina lidí zemře v nemocnicích.Když máte štěstí a uzdravíte se,chcete radši zemřít.Kráčela jsem blíž směrem k nemocnici.Začínalo mi být úzko a pohled na mé záda se stal nepříjemným.Bála jsem se ,že mně přeci jenom někdo pronásleduje.Ohlédla jsem se. Nikdo tam nebyl. Postupovala jsem dál, přitiskla jsem si svůj lékařský kufřík blíž k tělu. Ten pohled ne a ne zmizet.Myslela jsem si,že z toho zešílím. Přidala jsem do kroku a stále se ohlížela. Čím blíž jsem byla k nemocnici tím víc mi bylo úzko a pohled nesnesitelnějším.Dorazila jsem ke dveřím od nemocnice, otevřela jsem je. Při otvírání prolomilo ticho jejich vrzavé výkřiky. Ovanul mě chlad a zápach lidských těl. To mě nezaskočilo.V těhle nemocnicích byl zápach hniloby normální.Vešla jsem dovnitř. Dveře jsem nechala otevřené,aby sem proudil čistý vzduch.Šla jsem blíž k místnosti s postelemi a nemocnými. Pod každým mým krokem zavrzala podlaha.Otevřela jsem dveře do druhé místnosti. Strnula jsem. Lidé tu leželi mrtví na jedné hromadě a všem chyběl nějaký orgán nebo část těla.Nejzajímavějsí byla věc položená uprostřed.Byly to sešité orgány a části těl dohromady. Ano, byly to ty samé orgány a části těl jako byly odebrány těm lidem na hromadě. Zakryla jsem si pusu,abych nezačala ječet.V očích jsem měla vepsané zděšení. Když tu najednou mi cosi dalo ruku na rameno. Ztuhla jsem . Pomalu jsem se začala otáčet . Viděla jsem obličej . Myslím, že tento obličej si budu pamatovat navždy. Bíla pleť, sešité části obličeje. Sem tam byla rozervaná kůže natolik, že šly vidět mimické svaly a žíly čouhající ven a ty oči, ty oči byly plné nepopsatelného šílenství.Vykuleně na mě hleděly. Stejně tak šílený byl jeho úsměv. Běhal mi z toho mráz po zádech, nemohla jsem pochopit, že je to lidská bytost. Znenadání na mě promluvil:,, Jdi.Příjdu si pro tebe"
Když jsem to vyprávěla policistům nechtěli mi věřit. Tvrdili, že jsem zešílela.Po pár dní později jsem onemocněla.Umístili mě do té samé nemocnice.Teď tu ležím a uvažuji jestli jsem se opravdu nezbláznila . Vždyť takový člov●ěk nemůže●○° existo○vat....°vržou dveře.●..někdo ○přichází..°•.●.to bude doktor s práškam●a..... ○●
● ○ ■●●●●●. ○ ●●●●●●●●●
●●●●●●●●●●●●
