Kam chodí vlci výt a umírat

Epilog

 Ten vlk zemřel.

Starý a nemocný vlk, který došel svého konce uprostřed tuhé zimy. Tu zprávu poprvé vidím, když jdu kolem trafiky. Hlásí to noviny na titulní stránce. Maskot města zahynul. Zastavuji se u stánku, očima přejíždím po prvních řádcích a na popud prodejce, který mě propaluje pohledem, si noviny kupuji a čtu si je na zastávce.

Už mnoho dní žádná fotopast vlka nikde nezachytila, lidé se proto vydali do lesa ho hledat a našli pouze jeho mrtvé tělo na mýtině uprostřed lesa, kam dříve chodíval výt a volat své druhy, kteří už byli dávno po smrti. Je mi smutno, bolí to, ale přitom se divím nad tím, jak se chovám. Čekala jsem větší nával pocitů, ale nepřicházejí. Pročítám text dál a zastavuji se u data, který odhadují na jeho smrt. Je to ten den, kdy jsem já zabila Temnotu.

Skládám noviny, ukládám je do tašky a přitom se dívám na oblohu. Už se neptám, proč lidé nehledí na nebe, už mě ta odpověď nezajímá. Teď tam hledím, protože se snažím věřit, že i ten vlk je tam někde nahoře na obloze a po mnoha osamělých letech se setkává se svou smečkou a je šťastný. Už nemusí po nocích plakat a beznadějně je volat, ale už bude navždy s nimi – se svými milovanými.

Skláním hlavu právě včas, abych si všimla přijíždějícího autobusu. Tentokrát mi neujede, i když jsem zaměstnána oblohou.

Nastoupím a vidím... muže. Člověka, který si hledí svého. Vidím učitele. Nevidím žádný Měsíc.

A stejně tak nevidím Hvězdy, když vystupuji. Vidím pouze mladíka, který skládá nakoupené jídlo do tašky své přítelkyně, která s ním přitom mluví.

Nevidím Slunce. Vidím pouze akčního kluka, který vráží do svého kamaráda, když vcházejí do budovy.

Zůstávám stát venku. Zima mě pálí na tvářích, hojící se rány na pravé ruce mě bolí, prsty na nohou pomalu ani necítím. Ale líbí se mi, jak mohu dýchat čerstvý vzduch, jak mohu pozorovat ostatní lidi, aniž by si mě všímali a mohu vnímat jejich zvyklosti. Aspoň pár sekund mohu sledovat kluky z vedlejší třídy, jak se každé ráno zastaví u rohu na ranní cigaretu. Mohu pozdravit spolužáky, kteří přijedou autobusem z opačné strany města. Mohu sledovat i cizí lidi, kteří míří do práce a za svými povinnostmi.

Miluji pozorování ostatních.

Dělávala jsem to hodně i předtím, než jsem svou pozornost upřela na pouhé tři lidi. Začala jsem kvůli nim ignorovat ostatní, nevnímala jejich existenci a soustředila se pouze na ty tři. Na Slunce, Měsíc a Hvězdy.

Ale když začínám zase sledovat ostatní, kteří pro mě byli... nijací, začínám si uvědomovat jednu věc, kterou jsem měla vědět už před dlouhými měsíci.

Možná člověk nepotřebuje Slunce, na které nesmí ani pohledět. Ani Měsíc, který je jako led, nebo Hvězdy, které jsou tak vzdálené. Možná člověk potřebuje pouze dalšího člověka, s kterým by lehával ve stínu stromu v letním dni, který by s ním procházel temné noci a pozoroval hvězdy. Možná člověk chce pouze někoho, kdo je jako on, komu se vyrovná a před kým se nemusí klanět.

Ale jen možná.

Říkám možná. Protože já nejsem jako ostatní. A ostatní nejsou jako já. Někteří lidé ještě nevyhráli svůj boj s vlastní Temnotou a myslí si, že potřebují někoho, jako jsou oni, aby je zachránil. A jiní lidé zase netuší, jaké to je bojovat s tím zlem, aby si kvůli tomu museli vytvořit city k těm třem.

Lidé nejsou jako já, ale nejsou zcela odlišní. Jsme sněhové vločky, zprvu obyčejní, poté unikátní a nakonec podobní ostatním.

Ne všichni jsou jako já, ale mnoho lidí je mi podobných.

Proto říkám, že možná.

Otázkou zůstává – kde je ten člověk?

Netuším. Možná hned vedle mě, možná tisíce kilometrů daleko, ale někde určitě existuje.

Nemusí být jako ti tři. Může se jim podobat a potěšit mé srdce, ale může být zcela jiný a donutit mě milovat odlišnosti. Může mi být také pouhým přítelem, učitelem na cestě životem, spřízněnou duší, nebo snad i nepřítelem, který mě bude pohánět vpřed v sebezlepšování, abych mu dokázala, že za něco stojím.

Může to být kdokoli.

Může být kdekoli.

Může být kýmkoli.

Může přijít kdykoli.

Ale není to nikdo, před kým se musím cítit méněcenná, menší, méně důležitá a horší.

A určitě je to někdo, kdo mě jenom díky svojí existenci donutí říct tu jednu větu, kterou si tak moc přeji říct.

Zatím si ji jenom nacvičuji. Tiše si ji předříkávám, šeptám si ji po ránech a přehrávám ve své hlavě, když mám zavřené oči. I teď, když dělám první krok poté, co přestanu sledovat okolí.

„Dnes bude dobrý den."