Barevný svět

Včely a pampeliška

Eddie potichu seděl na dřevěných schodech a bledé ruce, ze kterých zářilo pár pih, měl zapletené v neposlušných vlasech. Modré oči měl pevně zavřené, jelikož přestal věřit, že by ho jeho skleněné brýle v tuto chvíli dokázaly ochránit před venkem.

„Tak co, Eddie? Můžeme?" Zrzeček se zvedl, udělal pár kroků k bratrovi a za tu kratičkou cestou, jež se skrývala za jedním drobným pohybem, se přinutil nasadit veselý úsměv. Nechtěl, aby si Max myslel, že ho poslouchal. Nepřipadala mu dobrá chvíle vytáhnout jeho hovor, který před okamžikem vyslechl. Nechtěl přijít o tak hezké okamžiky, jenž si s ním mohl pořídit, než zase odjede.

„Můžeme," přitakal Eddie a pečlivě se snažil skrýt svoje pochyby a rozhořčení z toho, že mu bratr něco tají, ale také smutek a bolest. Eddie se bál, že Max už mu nevěří. Nikdy to nechtěl takhle brát, ale čím víc nad tím Eddie uvažoval, tím víc se obával, že ho Max vynechává ze všech důležitých věcí, které se týkaly jeho života.

Max svižnou chůzí prošel voňavou zahradou a na jejím konci počkal na Eddieho, jenž se s rukama v kapsách pomalu loudal za ním. Najednou mu připadalo těžké tvářit se vesele a radostně, i když se tak moc snažil, protože do jeho očí se samovolně dostávaly slzy a strach smíchaný se zoufalstvím, což způsobilo, že se snažil zahnat tu nečekanou bolavou povodeň, která se tak rychle přihnala.

„Hej, co se děje?" zeptal se posmrkávajícího menšího brášky, když se Eddie dostatečně přiblížil k Maxovi a ten si všiml jeho červených očí.

„Nic, jen mi něco spadlo do oka," zamumlal a bez jediného dalšího slova či náznaku prošel kolem Maxe, jenž po něm nechápavě koukal. Když mu ale Eddie nevěnoval žádný další pohled, rozběhl se za ním. Asi mu přišlo jeho střídání nálad jako něco, co u něj vídal často, a proto se tím Max nezabýval tak, jak by možná měl. Nevšímal si Eddieho ublíženého pohledu, když se začal smutně usmívat na slečnu, která mu ochotně doporučovala nové příchuti zmrzlin.

„Nepůjdeme si sednout támhle?" Max ukázal na ošklivý plastový stoleček, jenž stál až moc blízko kvetoucího keře s nespočtem bzučících včel. Eddie se při pohledu na ten pruhovaný hmyz otřásl a posadil se od keříku s bílými kvítky co nejdál. Přišlo mu, že z nich má poslední dobou větší strach než dřív. A on netušil proč. Sice se jich bál už jako malé dítě, ale poslední dobou na sobě svůj strach pociťoval stále víc. Snažil se přijít na to, proč se mu včelí bzučení ve vzpomínkách nyní vybavuje tak často, ale na nic nedokázal přijít. Když už se pomalými krůčky dostával k odpovědi, vždycky se v jeho hlavě objevila další klička, jež to vše zauzlovala ještě víc a ačkoli se Eddie snažil z té spletitosti dostat ven, pokaždé skončil zapletený ve svých myšlenkách.

„Všechno dobrý?" Eddieho bratr ho bedlivě pozoroval a měl problém přijít na to, jestli Eddie kouká na něj, na svět a nebo na ty včely, které hypnotizoval pohledem, když se nějaká dostala moc blízko. Zrzeček sám se nemohl rozhodnout, jestli se má dívat na Maxe, o jehož přítomnost moc nestál, ale neříkal mu to, jelikož by mu došlo, že asi slyšel jeho rozhovor, a nebo na ty bzučivé potvůrky, jež létaly tak blízko a Eddie kontroloval, kde všude létají.

„Eddie?"

„Hm?" Neochotně přesunul svou pozornost na Maxe, který ho pozoroval se zvláštním výrazem v obličeji. Starší z bratrů jen chvíli mlčel a studoval Eddieho jako jeho obrazy, než se tiše ozval: „Víš, že si někdy přeju, abych tě mohl před vším ochránit?"

Eddie se mu chystal odpovědět, i když netušil, co přesně by mu řekl. Možná to, že ho chce ochránit před ním samotným a nebo by mu prostě pověděl, že i když si z toho dne nic nepamatuje, tak ho to moc mrzí. Ale neměl možnost vypustit svůj hlas, aby se vydral z jeho křehkého těla a roztřeseným hlasem by dolehl až k Maxovi, protože právě k němu se řítila nějaká žena s okrovým kočárkem a zuřivě na něj mávala.

„Jé, to je Lucy! Hele, bráška, hned budu zpátky, tak si skoč koupit ještě zmrzlinu, a pak to dořešíme, jo?" Eddie nestihl ani přikývnout, protože Max už se vesele hnal za tou dívkou. Lucy. Eddie přemýšlel, kdo to je a odkud by ji měl znát, ale na žádnou takovou dívku si ve svém životě nevzpomínal, a tak se spokojil s vysvětlením, že je to asi nějaká bývalá spolužačka Maxe nebo Maddie.

Opuštěně seděl se svou okurkovou zmrzlinou, jež mu pomalu kapala na bílý stoleček, a pozoroval svého bratra, jak si chová to dívčino miminko. Když ho Max vzal do náruče, vypadal tak šťastně, že si chlapec říkal, že mu to s ním vážně sluší. Byl by z něho dobrý táta.

Dokonce začínal litovat, že si sebou nevzal svůj skicák, protože to bylo vážně okouzlující a roztomilé. A Eddie by konečně mohl mít nějaký obrázek Maxe, jenž by mu nepřipomínal Maddie.

Najednou zbystřil, protože ta slečna, se kterou byl jeho bratr, se na něj usmála a zamávala mu. Nebyl to ale opravdový a vřelý úsměv. Eddiemu připomínal ty úsměvy, jenž potkával ve tvářích lidí, když Maddie umřela.

Ale stejně jí zrzeček zamával zpátky.

Vtom mu někdo lehce zaťukal na rameno, ze kterého mu líně padal rukáv trička. Eddie se otočil a první, co uviděl, byla ušmudlaná tvář od čokoládové zmrzliny, a potom celou dívku, jež se před ním točila v puntíkatých šatech.

„Ahoj, Rosie. Co ty tady?" Eddie se zamračil, když před sebou uviděl holčičku, kterou poslední dobou vídal až překvapivě často. Nevadilo mu to, jelikož měl děti rád, ale Rosie vyžadovala jeho pozornost až moc často a o hodně víc než jako ostatní děti, jež učil malovat.

Rosie se na něj zazubila a pár pramínků, které jí trčely z copánků, se jí přilepily na tvář kvůli zmrzlině.

„Šli jsme s mamkou a bráchou na procházku, ale já jsem chtěla jít na zmrzku," řekla s pokrčenými rameny a zvědavě se rozhlížela kolem.

„Jsi tady sám?" zeptala se nakonec. Eddieho její otázka překvapila, ale rozpačitě přikývl.

„Bezva! Tak tady počkej, já se hned vrátím!" zapištěla, a tak rychle, jak se objevila, zase odcupitala pryč.

Eddie nad její malou návštěvou zavrtěl nechápavě hlavou a při závěru, že už se asi nevrátí, se natáhl k jemně popraskané zemi a utrhl si jedinou rozkvetlou pampelišku. Opatrně si ji proplétal mezi prsty a nakonec si ji strčil za ucho.

„EDDIE!" Zrzeček s úsměvem na rtech vzhlédl a přidržel si květinu ve vlasech, ale okamžitě ji spustil zase dolů, čehož okamžitě zalitoval, jelikož nestihl svým roztřeseným prstům přikázat, aby sebou vzaly i onu pampelišku.

Rosie v červených šatičkách se totiž vracela a za sebou táhla nějakého mladíka s hnědými kudrnatými vlasy, jenž když spatřil Eddieho s květinou ve vlasech, tak se lehce pousmál a jeho tváře nabraly narůžovělý odstín.

Eddieho návštěva se konečně dostala až k němu a dívenka se hrdě postavila před zrzečka, který nemohl uvěřit, že se to opravdu děje. Připadal si jako ve snu, o němž ví, že se mu to jen zdá, ale i tak z něj má strach. Ale Eddie se nemohl odtrhnout od těch očí, které se na něj lehce usmívaly.

„Tohle je můj bráška," oznámila mu Rosie a prstem ukázala na mladíka za sebou.

A z Eddieho se stal jen rozpačitý kluk s pampeliškou ve vlasech, jenž se díval do zelených očí svého smutného chlapce z kavárny.