Slytherin Witches

3. Kapitola

Stoly se pomalu začínaly plnit. Čas oběda nadešel a každý se chtěl najíst toho lahodného jídla, které tu každý den vaří. Zatímco většina studentů unaveně a vyčerpaně sedala na svá místa, já už jsem dávno měla naloženo na talíři a pomalu jedla. Seděla jsem sama ostatně jako většinu času. Draco byl, Merlin ví kde, ale to mě ani trochu netrápilo. Nakonec se vždycky zase objevil.

Slyšela jsem kroky, které se zastavily přímo přede mnou. Vzhlédla jsem a uviděla skupinu 3 kruvalských studentů. Polkla jsem a zhluboka se nadechla. ,,Ahoj Karino.'' Pronesl s úšklebkem první z nich. ,,Dlouho jsme se neviděli. Vypadáš líp než si pamatuju.'' Falešně se usmál a čekal. Hned jak to dořekl, zbylí dva se začali smát taky. Všichni se posadili a vyčkávali na moji reakci. ,,Alexi.'' Napřímila jsem se. ,,Vypadáš pořád stejně. Co tě přivádí do Bradavic? Doufám, že si nemyslíš, že tě pohár vybere a ty vyhraješ. Takový hlupák přece nejsi.'' Prohlédla jsem si ho a usmála se. ,,Nebo možná ano.'' Zaťal ruce v pěst a snažil se uklidnit. Napřímil se. ,,Víš, všem nám chybí tvá přítomnost na škole. Je to tam bez tebe takový.....já nevím prostě zvláštní. Nemáme se o kom bavit, není tam nikdo kdo by se staral o zábavu.'' Odložila jsem pohár s pitím vedle sebe, porozhlédla jsem se po studentech okolo mě a podívala se zpět na něj. ,,No už je to jen váš problém ne můj. Teď když mě omluvíte, já se tu na rozdíl od vás musím učit i když všichni víme, že by to mnohem více prospělo vám.'' Zvedla jsem se, vzala si tašku a otočila se k odchodu. Alex mě však popadl za zápěstí a pevným stiskem mě držel. ,,Doufám, že se ještě uvidíme. Posledně jsme se pořádně nerozloučily. Odešla si tak náhle.'' Právě se mi vysmál přímo do tváře. Věděla jsem to a věděl to i on. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale jeho stisk byl až moc silný. Vracely se mi vzpomínky, které jsem se tak dlouho snažila dostat z paměti. ,,Pusť mě.'' Zavrčela jsem to tak naštvaně, že mě raději rychle pustil. Promnula jsem si zápěstí a poklusem odešla ze síně s neproniknutelným výrazem. Všichni mě při odchodu pozorovali.

Vydala jsem se na jediné místo, kde jsem věděla, že mě nikdo nebude rušit. Knihovna. Zmijozel a knihy? Divná kombinace, jenže já mám knihy ráda, nevím sice po kom, ale podle mě v nich vždycky najdete odpovědi na otázky, které vás zrovna pálí na jazyku. Jenže já teď žádnou otázku neměla, chtěla jsem se prostě jen schovat a nebýt nikým nalezena. Sedla jsem si do rohu nejvzdálenějšího kouta knihovny a položila hlavu do dlaní. ,,Nemysli na to. Nemysli na to.'' Opakovala jsem si ta slova stále dokola a snažila se jimi i řídit. Nešlo to. Vzpomínky jako by se rozhodli ignorovat mé přání a pořád se vracely. ,,Jsi v pořádku?'' Stál kousek ode mě a čekal. ,,Co se staráš. Nic ti do toho není.'' Ledabyle pokrčil rameny. ,,Nic mi do toho není. Jen mě doma učili, že pokud vidím, že se někomu něco stalo, mám mu pomoct nebo se o to alespoň pokusit.'' Zvedla jsem se ze země, oprášila si sukni a podívala se na něho. Byl mi povědomý. ,,Jak se vlastně jmenuješ?'' Natáhl ke mně ruku představil se. ,, Fred Weasley.'' Potřásla jsem si s ním. ,,Karina Petrovova, ale to asi víš.'' ,,Jistě, že vím. Kdo by taky nevěděl. Takže jsi teda v pořádku?'' Na chvíli jsem se zamyslela. ,,Víceméně. Díky, že jsi chtěl pomoct, ale už asi půjdu.'' Pokýval hlavou a uhnul na bok, abych mohla odejít. Vzala jsem si batoh a vydala se k odchodu. ,,Kdyby si třeba někdy potřebovala pomoct, rád pomůžu.'' Zavolal ještě. Otočila jsem se a k mému i jeho překvapení jsem se pousmála. ,,Budu si to pamatovat.''