B.O.D.Y. [LGBT+; CZ]

Waldosia

Malá kavárna krčící se mezi obrovskými budovami. Schovaná pod zamračenou oblohou, bojujíc proti jarnímu mrholení. Na zaplněné ulici kolem ní procházely stovky lidí denně. Půl tuctu zákazníků se otočilo, když se vchodové dveře s hlasitým zacinkáním otevřely a nově příchozího dovnitř doprovodil závan studeného větru. Na rozdíl od vnějšku, interiér kavárny byl příjemný a veselý s jasnými světly a barevnými zdmi. Zákazníci se ke svým konverzacím vrátili v okamžiku, kdy se dveře za návštěvníkem zavřely, a chladný vánek byl zapomenut.

Tvář vcházejícího chlapce s okolním prostředním příliš nekorespondovala. Přestože se dobře vyspal a další školní den zvládl relativně dobře, tvář měl staženou trápením – po týdnu prázdnin doprovázeném dramatem v rodině Hadleyů přišel o veškerou energii. S hlubokým výdechem se opřel o barový pult a zahleděl se na menu vyvěšené na zdi. „Jedno Espresso Con Panna, prosím," vybral si tichým hlasem a obsluhující blondýnka mu věnovala povzbudivý úsměv. Nesnažil se jí ho ani oplatit, jen dál postával a netrpělivě podupával nohou, zahloubený v myšlenkách, dokud ho z nich nevyrušilo bouchnutí dveřmi. Většina osazenstva se stejně tak jako předtím otočila na nového hosta, nicméně on zůstával nehybný.

„Zdravíčko, Anno." Dotyčný obsluze věnoval veselý pozdrav a opřel se hned vedle toho drobného klučiny. Nevěnoval by mu přílišnou pozornost, kdyby se na něj hnědovlásek v tu chvíli neotočil. Jejich pohledy se střetly a oba by přísahali, že se jejich srdce na moment zastavilo. „Panebože," vydechl.

Barnaby automaticky ucouvl a málem převrhl vozík s brčky a víčky. S klopýtnutím vykoktal omluvu a rozeběhl se pryč z kavárny. Bohužel, Mason ho pronásledoval až do parku, kde ho konečně dohnal.

„Barnaby, stůj na chvíli!" zaprosil zoufale a udýchaně hleděl tváří v tvář člověku, kterému svou sobeckostí zničil celičký niterní svět.

„Proč bych měl? Nemáme si co říct," odsekl a zahleděl se mu vzpurně do očí. Změnil se; vlasy už mu nepadaly do očí, jako by se snažil schovat před světem. Začal se oblékat lépe a chodit vzpřímeně, hrdě. V očích se mu již nezračila dětská nevinnost a naivita, jen vzdor a chlad. Změnil se. Ale za jakou cenu?

„Ale ano!" snažil se dál Mason. I on se změnil – z přidrzlého kluka se stal dospělý člověk, černé vlasy si odbarvil na blond a veškerá tetování se pokoušel skrýt oblečením s dlouhými rukávy. Barnaby je znal. Pamatoval si každou rýhu na mužově těle, každičký záhyb, jizvičku i tetování, jako by to bylo včera, co spolu strávili noc. Jenže kus textilu mu myšlenky nezatemní. „Chtěl bych... chtěl bych se ti omluvit za to všechno. Byl jsem idiot, blbec, co chtěl někam patřit, i kdyby to znamenalo vyřadit někoho jiného. Moc mě to mrzí."

„Myslíš, že slova tohle urovnají?" odfrknul si. „Můžeš se omlouvat, jak chceš, ale stejně ti nedokážu odpustit. A nejhorší na tom všem je, že nemůžu odpustit ani sobě. Protože i po tom všem jsem rád, že jsem tě potkal. Nenávidím se za to."

„Barnaby..." hlesl a přešel k němu blíž. Váhavě, opatrně přejel konečky prstů po jeho tváři a sklonil se k němu. Byl však odstrčen dříve, než měl šanci cokoliv udělat.

„Proč bys mě líbal? Proč bys dělal tohle všechno? Nemáš jediný právo se mě dotýkat po tom všem, cos mi udělal. Věděl jsi, že tě miluju a stejně sis se mnou jenom pohrával. Co jsem kdy udělal, že jsem si tím vším musel projít?" opřel se do něj, v hlase mísící se beznaděj a vztek. „Byl jsi první, ke komu jsem se takhle připoutal, a i když je teď všechno pryč, pořád se zastavuju a dělám všechno proto, abych se znovu nezamiloval. Jako by ke mně nepatřil nikdo jiný než ty. A přitom je to jenom jedna velká lež."