Zettwing I.✓

/1.- Cizí hoch/

,,Tak pojď už nebo to nestihneme!" křikla jsem na svého bratra, zatímco jsem si ze stolu brala paintballku. Vešla jsem na chodbu, stále posetou krabicemi od stěhování, zavřela za sebou dveře od svého pokoje a dále čekala na svého bratra Michaela.

Krabice od stěhování. Ano. Vzpomínám si, že jsme ještě před týdnem s matkou žili v rakouském městě Innsbruck. Měsíc předtím matka podala žádost o rozvod s naším otcem. Velice často se rodiče mezi sebou hádali, vzpomínám si na dny, kdy v domě vládla italská domácnost. Hádky i křik se rozléhaly pomalu do ulice a nad jejich hlavami lítaly snad všechny talíře i hrnečky, co doma naši našli. Matka už to nemohla snést, tak jsme si zbalili všechny naše věci a odstěhovali se sem, do těhle pustin bez života.

,,Jo, vždyť já už běžím, jen si uklidím ty věci!" křikl na mě současně Michael ze svého pokoje a poté jsme vyrazili.

Můj bratr Michael je celkem složitá osobnost. I když je extrovert, který neustále touží po pozornosti, má i temné chvíle kdy se naštve, ale neřekne vám proč. I přestože jsme dvojčata, jsme každý z nás jiný. Narozdíl od Michaela jsem introvert, opravdových přátel mám jen málo. Nejsem ten typ, který na sebe strhává pozornost publika, jsem tichý tvor, jenž spíše hodně přemýšlí, než mluví.

Po cestě chodbou jsem pohlédla jedním z oken do naší velké zahrady a zjistila, že zapadající letní slunce kreslilo na nebi červánky všech barev rudé, oranžové i žluté.

,,A kam chceš vůbec hrát, vůbec to tu neznáme?" optal se mě po cestě můj bratr, zatímco jsme dorazili na místo, kde určitě kdysi stála vesnice.

Vypadalo to zde celkem opuštěně, do očí nás uhodily jen ruiny domů, které tu kdysi stály, kostel a jedna velká chátrající budova naproti kostelu.

,,A co támhle?" pískla jsem a ukázala při tom na tu dvoupatrovou, chátrající budovu.

,,Dobrý nápad!" zazubil se na mě Michael, než jsme vyrazili. Po cestě jsme míjeli a zdravili turisty, kteří se okolo nás prohnali na kolech.

Přišli jsme na místo určení. Před námi se tyčila dvoupatrová budova. Dveře i všechna okna byla rozmlácená. Ve vchodu nás přivítaly na zdi načmárané graffity a my chodbou putovali dále ke schodišti. Všude se po zemi válely střepy, sloupaná omítka, použité spreje a pet lahve.

Rozhlédla jsem se okolo sebe, a pak zpět na bratra, který se spokojeně culil od ucha k uchu.

,,Opravdu chceš hrát paintball zde?" optala jsem se nejistě Michaela a on jen přikývl.

Ta budova byla už několik let nepoužívaná a značně chátrala. Někde chyběly dokonce i opěrné traverzy a jinde byl zřícený celý strop. Naposledy tu měli vojáci své strážné stanoviště.

*

U schodiště jsme se s bratrem rozdělili a šli si každý vlastní cestou. Stoupala jsem po schodech, na kterých byla vysypaná omítka a poté šla dál chodbou. Vstoupila jsem do jedné z místností ve druhém patře, kde jsem se současně rozhlédla okolo sebe.

Omítka mi neustále křupala pod nohama, zatímco jsem kráčela k oknům. U jednoho z nich jsem se zastavila a zahleděla se ven. Naskytl se mi pohled na tamní kostelík, byl opravdu krásný. Takový kostel jsme neměli ani v našem městě, ze kterého jsme se odstěhovali. Kostel byl celý ponořený do sněhově bílé barvy a jeho střecha zářila černou barvou. Měl také dvě věže, jednu malou na střeše a druhou velkou, ve které byly umístěny zvony. Zvenku náhle zavál vlahý, podvečerní vánek a já se zhluboka nadechla.

,,Opravdu je to tu krásné." pomyslela jsem si zasněně.

Z mých myšlenek mě vyrušil až výstřel bratrovy paintballky. Vylekalo mě to a proto jsem se běžela podívat, co že se to vlastně stalo.

Netušila jsem, kam bratr zmizel a proto jsem se sebrala a vydala ho hledat. Nakukovala jsem do všech místností a on nikde. Uslyšela jsem kroky ze zadní části roty a tak jsem se vydala tím směrem, odkud zvuky vycházely.

Když jsem přišla, myslela jsem, že ho zabiju. Na zemi ležel nějaký kluk a byl celý od barvy. Jediné, čeho jsem si všimla bylo to, že měl tmavě modrou mikinu s kapucí přes hlavu a černé tepláky. Do obličeje jsem mu neviděla, ale tipovala jsem podle vzhledu, že bude stejné věkové kategorie jako my dva.

Bratr stál u jednoho z rozbitých oken a já na něj vrhla pohled typu: ,,Až se vrátíme domů, tak to nepřežiješ."

První den na novém místě a hned průšvih.

,,Jsi magor takhle střílet paintballkou po cizích lidech?!" vykřikla jsem na bratra, který na mě vylekaně hleděl.

,,Myslel jsem, že to je jen nějaký turista, tak jsem ho chtěl sejmout," obhájil se mezitím Michael, zatímco jsem se zakřenila.

,,Ty jsi vážně vůl, počkej doma!" pohrozila jsem Michaelovi a pohlédla na tu osobu na podlaze. Náhle se postava válející se na zemi pohla.

,,Máš štěstí, že se probral, jinak by sis to odpískal," poznamenala jsem kousavě a Michael se nejistě zachvěl.

Chlapci nebylo vidět do tváře. Po chvíli jen zvedl ruku, nejspíše tím dával najevo, abychom mu pomohli vstát.

Pomalu se zvednul ze země a mně spadl kámen ze srdce, museli to slyšet i v sousedním Rakousku.

Naštěstí.