Zettwing I.✓

/8.- Jabloň/

,,Ehem, no, hledám svého psa," řekla jsem a přitom se nervózně podrbala za uchem.

,,Myslíš tohohle?" pronesl Mark a poukázal na Bena po jeho pravé ruce. Podal mi vodítko a Ben mi vesele skočil do klína.

,,Kde jsi ho našel?" optala jsem se Marka, zatímco jsem udýchaného Bena drbala za ušima.

,,Zrovna jsem se procházel kolem roty a tvůj pes mi vběhl do cesty. Tak jsem popadl vodítko a čekal, kdo si pro něj přijde. Jaká náhoda, že zrovna ty," hlesl světlovlasý hoch a nervózně se usmál.

,,Náhoda?" optala jsem se otřepaně, až mnou projela zimnice.

,,Mno, vlastně ano," řekl Mark a přisedl si naproti mě. Do stolku se rukama zapřel o předloktí, sklopil hlavu a dlaněmi si mnul čelo. Rozhlížel se všude kolem, jen očnímu kontaktu se mnou se vyhýbal. Nijak jsem tomu nevěnovala pozornost a dál drbala za ušima udýchaného Bena.

Nejspíše bych mu měla povědět, že se se mnou jeho ztracená sestra shledala v mém snu a nebo počkám, až na všechno bude ten správný čas. Mark se náhle pohl a zvedl se z lavičky. Netečně jsem k němu vzhlédla a vyčkávala, co udělá.

,,Asi bych ti měl něco ukázat," natáhl ke mě ruku, zahleděl se mi do očí a čekal, jak zareaguji.

Bena jsem nechala seskočit z mého klína, chytla jsem vodítko, aby mi znovu neutekl a opatrně vstala ze sedačky. Byla jsem hrozně zvědavá, co mi Mark ukáže nebo co se chystá mi ukázat.

,,Následuj mě," usmál se a my poté vyrazili. Sešli jsme na cestu, jež se napojovala na tu ke kostelu. Mark mě současně vedl někam dál pod kostel, kde jsem to vůbec neznala.

Kolem nás rostly snad stoleté smrky, duby a borovice. Stromy byly v rozkvětu a kvůli mé alergii na pyl bylo mé dýchání o něco obtížnější. Cítila jsem, jak mi težkla oční víčka. Opět jsem si zapomněla vzít prášky proti alergii, a tak jsem jako za trest nesla své následky.

Kostel se mi ztrácel z dohledu a nám se naskytl pohled na klenutý kamenný mostík. Před ním se nacházel kámen, na kterém bylo psáno "Pozor státní hranice". Dál se rozprostírala louka, jež se táhla až kamsi k lesu.

,,Aaa asi Rakousko," pronesla jsem a pohlédla na Marka, který se kochal krásnou krajinou všude okolo nás.

,,Ne asi, ale určitě," zazubil se spokojeně Mark a ze štěrkové cesty jsme sešli na cestu polní, která se táhla po pravém břehu řeky někam do dáli.

,,Kam mě to vlastně vedeš?" optala jsem se se zvídavostí, jež ve mě neustále setrvávala.

,,Uvidíš. A hele! Jsme tu!" hlesl a oba jsme vzhlédli před sebe. Kvetla tu nádherná jabloň. Byla opravdu krásná. Její stáří jsem typovala na dvě stě let. Měla opravdu silný kmen a větve se táhly vzhůru. O jejích nádherných květech jsem ani nemluvila. Růžový střed lemovaly bílé okvětní lístky. Lístky měly různé tvary i velikosti, ale i přesto byly moc překrásné.

,,Už mi povíš, proč jsi mě sem vlastně přivedl?" otázala jsem se a přitom se zmateně poškrábala na temeni.

Mark současně pokynul hlavou směrem k lavičce, na kterou jsme usedli v pořadí - Já, Mark a po mé levé straně Ben, jenž nás doprovázel svým hlasitým štěkotem. Oba dva jsme poté vzhlédli do koruny stromu.

,,Tak tedy sleduj," špitl Mark a po chvilce se zvedl prudký vítr, jenž neustále sílil. V tu chvíli jsem pocítila napětí, které ve mě neustále rostlo.