[CZ] » Shattered « (Kuroko no Basket)

Velikonoční speciál

Na chvilku se dnes přesuneme z Tokia, vrátíme se v čase a prožijeme s naší hlavní hrdinkou jeden z Českých svátků - Velikonoce. Ano, tento křesťanský svátek se sice na Japonských ostrovech neslaví (tedy aspoň ne tolik, jako u nás), ale pojďme si na moment představit, jak by to vypadalo, když by po městě pobíhala Kiseki no sedai s pomlázkami :)

-----------------------

Velikonoce. Také známe jako: svátek bolavých zadků, nebo noční můra všech pubertálních dívek. Je to jediný den v roce, kdy mě nějaký kluk může "zbít" a já mu to nemohu vrátit. Je to zkouška pro mé nervy a svaly. Taky je to jediný den, kdy můj otec dostane záchvat mládí a vydává se na výpravu za koledou. Minulý rok došel domů až v úterý odpoledne, neboť se zřídil. Normálně nepije, takže stačí trocha alkoholu a je vylitej jak váza. Týden pak musíme žrát jen vajíčka. Vajíčková pomazánka, vajíčka na měkko, vajíčka na tvrdo.

Jak to tak bývá, s přípravami máma straší už několik dní předem. Peče mazance, beránky a Jidáše. Když už nepobíhá v kuchyni, lítá s hadrem všude jinde. O svátky se nevyplatí vylézat z pokoje - nejlepší je úplně se vypařit. To se mi pak totiž všechny tyto domácí práce velkým obloukem vyhnou. Je však jedna věc, před kterou nelze utéct. Malování vajíček. To mě do té kuchyně vždycky odnese v zubech a k židli mě skoro musí vázat, abych neutekla. Nesnáším to. Nemám zrovna dvakrát estetické cítění a ty barvy příšerně smrdí. Jediný, kdo si v tomto vyžívá, je má sestra.

"Hitomi-neesan!" zabuší mi na dveře moje malá sestřička Aimi. Přikryji si hlavu polštářem. Doufám, že je to jen zlý sen - pouze noční můra, ze které se brzy probudím. Má přání však nejsou vyslyšena. Je to tady. Velikonoční pondělí. Uslyším, jak se dveře od mého pokoje s vrznutím otevřou. Někdo přejde po pokoji a roztáhne závěsy.

"Hitomi, vstávej a obleč se. Brzy zde budou první koledníci." Pobídne mě laskavě matka při odchodu z pokoje. Vytáhnu tedy hlavu zpod polštáře a pomalu se vyškrábu na nohy. Slunce se již začíná drát nad obzor a vrhá na všechno zlatavé světlo. Protáhnu se a zívnu. Dneska bude hezky, to není dobře. Hezké počasí = více koledníků = více modřin.

Pomalu se doloudám ke skříni a vytáhnu oblečení z vrchu hromádek. Je mi úplně ukradené, že mám volné, modré tričko k tomu šedé legíny a jasně oranžové ponožky. Jednoduše je na mě moc brzy. Nemůžete po mě chtít přemýšlet před osmou. A s: "Ranní ptáče dál doskáče" na mě nechoďte, protože tohle "ptáče" taky dřív chcípne. Aby se neřeklo, tak si aspoň učešu vlasy a vezmu si mikinu. Ta ani není moje, neboť na mě dosti plandá. Už bych mu ji mohla vrátit.

Seběhnu ze schodů a usednu k beránku s kakaem, jež bylo připraveno speciálně pro mě. Jako příprava na to peklo, které se blíží. Už teď cítím, jak se to zlo pomalu blíží k mým dveřím. Můj otec a sestra již zmizeli, aby vybrali ranní koledu. Nevím, jestli táta jde s Aimi proto, že se o ni bojí, nebo aby ho v případě potřeby někdo střízlivý dovedl domu. Takže jsem doma s mamkou osiřela. Jídelna má okna směřovaná na východ, takže mě přes sklo vyhřívá sluníčko. Už, už se chci zakousnout do beránka a ozve se zvonek.

Položím svou porci na talíř a zakoulím očima. To mě tento rok nenechají ani nasnídat? Vážně děkuji. Má cesta je ke vchodovým dveřím je doprovázena mumláním nadávek a proklínáním těchto šeredných svátků. Ještě víc mě urazí to, jak se mi mamka za plotnou směje. Nedivím se jí. Taky by mi dělalo radost, když by po tolika letech šel konečně trpět někdo místo ní. Zastavím se na prahu a zkontroluji, zda je vše připraveno: vajíčka, čokoláda, bonbony. Vše je tak jak má být. Naposledy se pomodlím a otevřu. Za dveřmi mě čeká pohled na vysokého blonďáka.