Dragon- Ancient Legacy

Prolog

(pohled třetí osoby)

Zima ukončila svojí vládu nad přírodou a na trůn usedlo konečně jaro. Počasí sice na to ještě nevypadá, ale přesto občané Washingtonu D.C čile procházeli s deštníky v rukou ulicemi hlavního města.

Parkem se sem tam občas mihl nějaký sportovec nebo zamilovaný páreček, kterému promočení a přislíbená rýma očividně přijde jako strašně romantická záležitost. Mezi těmi pár lidmi ladně proplouvala dívka s kapucí khaki mikiny přehozenou přes hlavu, zpod které vykukovaly rudé pramínky kadeří a bylo jí úplně fuk, že se namočí. Šedé tepláky měla taktéž nasáklé skrz naskrz vodou, ale nedbala na to a klidně si pokračovala dal svým tempem k nedalekému mostu.

Tam se zastavila. I když déšť konečně ustal, slunce pořád né a né vylézt zpoza mraků. Po celou dobu cesty sem se jí hlavou promítala hádka s přítelem, která není zrovna stará. Nedopatřením došlo k drobné nehodě, která spustila řetězovou vlnu katastrof. Završilo to smrtí nevinných.
Očekávala ve svém příteli podporu, namísto toho ji však před všemi pokáral jako nezbedné dítě. S kapkou naděje se obrátila na svou sestru, sice nevlastní, jenže ani ta jí nepodržela. A tak se rozhodla odtamtud utéct. Načerpat čerstvý vzduch a urovnat si ten guláš v hlavě.

Zradu cítila z obou stran, ale mnohem víc jí trápí její kluk. Poslední dva měsíce jim to ve vztahu skřípe a obává se nejhoršího; že ho budou muset ukončit. Vztek se chystala vyventilovat pár neposednými slzami, které už už stékaly po tvářích, když v tom ji vyrušil čísi hlas: „To je pěkná výška co? Snad tu nechceš skákat, to bych musela potom hledá jiné útočiště, nechci žít u mostu sebevraha." Postarší bezdomovkyně se opírala opodál o zábradlí, a hleděla na město před sebou. Bílé, delší vlasy, pleť kávové barvy, pronikavé zelené oči. Překvapivě voněla po exotickém koření. Dívka si slzy otřela hřbetem ruky a suše se usmála: „Je pěkná. Akorát na perfektní kamikatzi."
„Ale jdi ty." otočila stařenka hlavu směrem k ní. Mohlo jí být tak nad padesát. „Jsi mladá, hezká žena, máš si užívat života a né přemýšlet nad takovými věcmi. Uvědom si, jaký by to měl dopad na psychiku tvých přátel, rodiny..."
„To je přesně ten důvod, proč bych nejradši skočila." povzdechla dívka zoufale. „Ale nemělo by to žádný efekt, dole bych se zvedla, oprášila a šla dál. Na tohle mám talent."
„Pak děkuj bohům za tento dar."
„Spíše je to prokletí než dar, ale alespoň jedna z nás se snaží vidět svět skrze růžové brýle." odbyla ji dívka.

Vánek se proměnil v menší větřík a bezdomovkyně si přitáhla tenký šátek blíž ke krku. Dívčina zpozorovala její reakci, načež svlékla mikinu a natáhla ji ke stařence: „Tumáte, vezměte si ji. Sice je mokrá, ale až uschne, krásně vás prohřeje."
„Ne ne, co blázníš holka, vezmi si ji zpátky, akorát dostaneš rýmu a budeš nemocná." zavrtěla hlavou. Dívce vyletěli koutky úst vzhůru: „Kéž by. Mám silnou imunitu, jen ji berte, takových mám doma mraky. A vám přijde více vhod než mě. Prosím, přijměte to jako dárek."
Stařenka chvíli vrtěla hlavou, ale nakonec se nechala přemluvit a natáhla se pro ni. „Dobře. Přijmu ji, jen pod jednou podmínkou." Sáhla si dozadu ke krku a odepnula stříbrný řetízek. Byl na něm přívěsek okřídlené ženy. „Jako malá jsem žila v jednom chrámu v Egyptě. Dala mi to místní kněžka, která mě vychovávála a doposud uctívá místní prastaré božstvo. Tohle je Eset, jinak též Isis, bohyně magie a strážkyně lidí. Chránila mě po čtyřicet let mého mizerného života a myslím, že by bylo načase jej předat dál." řekla a strčila přívěsek dívce do dlaně. „Nos ji stále při sebe a ona ti bude vždy na blízku. Stále nad tebou bude mít roztažená svá ochranná křídla, pod které se vejde každý, kdo si její ochranu zaslouží." Děvče zůstalo stát s pusou dokořán a pohledem lpícím na stařence. Bezdomovkyně se rozesmála: „Měla bys vidět, jak se teď tváříš. Pokud se nemýlím, je slušností poděkovat, no nemám pravdu?"
„Já- já... tedy ano, děkuju, ale to jste nemusela."
„Prosimtě, už tak mě trestají za to, co jsem v životě provedla, tak chci alespoň jiné dušičce pomoct. A to ohledně tvé rodiny, co ty víš, možná se to v blízké době může změnit."
„Pf." odfrkla dívka. „Tak to je velmi nepravděpodobné."
„Nó, nech být. Nevíš, co na tebe osud chystá. Nikdo to neví."

Poté co dívka ještě jednou slušně poděkovala stařence za dar a rozloučila se, rozešla se nazpět po mostu k parku směrem domů.
Na konci ještě naposledy stařence zamávala a rozběhla se do parku.
Stařenka obrátila pohled nazpět na město, vyhrnula si jeden rukáv, kde měla na předloktí vytetovaný symbol zvláštního kříže přeškrtnutého třemi čárkami. Letmo si jej otřela a tetování začalo modře zářit. S úsměvem na rtech vzhledla k nebesům a šeptla skoro neslyšně:
„Úkol splněn, má paní." Nato se přeměnila v ebenovou kočku, seskočila z římsy a ladně si to odkráčela pryč.

A tímto náš příběh pokračuje...
************************************
Zdravím vás zpátky u pokračování Dragon. Chtěla jsem ke každé kapitole napsat nějaký veršík, ale bohužel jsem se dozvěděla, že mé schopnosti v poezii jsou mizerné a tak nic nebude.😅

Díky, že jste se mnou a s Lenou a hlavně že jste připraveni na další zajímavý příběh...

Here we go again!!! 💪🏻

B.D.🐲