Marry

Kapitola 16.

Vyšla jsem z domu a hlasitě vydechla. Pevně jsem svírala v ruce černý kufřík s penězmi a spěchala k autu. Je mi jasné, že mě teď budou sledovat a nebudu nikomu moct věřit. Každopádně za ty peníze si můžu koupit nějaké slušné oblečení na zítra. Tak hurá nakupovat! To nebude podezřelý... Budou to brát jako klasické ženské chování, když dostane peníze. Počkat, na něco jsem si vzpomněla! Ti dva muži s vlčáky mi někoho připomínali a teď vím koho! Jsou to ti samí muži, co byli v kanále a mají zabít Koliakovi! Už mi to začíná zapadat do sebe: Tom Ghreb si přivydělává vedením místní mafie. Taky je skoro nedotknutelný... Ale co s tím mají společného Zuhtrovi? A ty děti? Že by je doopravdy prodávali? Je to jediné logické vysvětlení, které mě napadá. Kdybych měla opravdu pravdu a Marry s ostatními dětmi prodali, nejsnažší způsob je loď. Ale to bude muset počkat do pondělí, protože v neděli už mám plány...

"Hmmmm... Máte méně načančané šaty?" Zeptala jsem se paní asistentky, která mi ukázala dlouhé, zlaté a stříbrem zdobené šaty. Měly perly kolem vysokého a výrazného límce a na zádech přišitý závoj. Prostě na svatbu, nebo na nějaký super ples... Když jsme došly k dalším šatům, tak jsem se zarazila, jestli to myslí vážně... Byly to šaty připomínající žábu, nebo vodníka! Radši jsem bez komentáře řekla rovnou "Dál.".
"Ano! Tyhle jsou perfektní!" Rozzářila jsem se, když mi paní ukázala tmavě modré šaty, které byly těsně nad kolena. Měly krátké rukávy a černý, úzký a ozdobný pásek. "Kolik stojí?" Zeptala jsem se nadšeně. "Šest táců" odpověděla s úsměvem asistentka. ŠEST TISÍC?! ZA OBYČEJNÝ ŠATY? Proč ne... Peněz dost. "Beru" řekla jsem nakonec. Před tím než jsem zaplatila, jsem si šla na záchody přendat peníze do peněženky, aby to nevypadalo divně, kdybych u pokladny otevřela kufr plný peněz. Počkat! Vždyť ti chlapi v kanálu prováděli kšefty, aby dostali falešný peníze a co když jsou tohle ty falešné peníze? Jednu bankovku jsem si vzala a pečlivě zkontrolovala a byla v pořádku. Naštěstí. Takže můžu k pokladně a konečně domů, protože mě bolí nohy...
              "Uf." Řekla jsem, když jsem si sedla do krásně měkkého a širokého křesla. Vyndala jsem si šaty z tašky a z blízka si je prohlédla. Nebyly špatné a měly hezkou látku, na které byly nenápadně vyšité květiny se stejně tmavě modrou barvou jako ty šaty. Aby je někdo viděl, musel by se podívat hodně z blízka, nebo by musel mít ostrozrak (: . Ale teď se půjdu už umýt a spát, abych se zítra vzbudila brzo.