Dvojí Selekce (Soutěž - ukončeno)

Nic nelze skrývat věčně 2

„Zamiloval jsem se", vydechne princ Luca a v očekávání se podívá z jednoho na druhého. Král se zarazí, syna si prohlédne lehce překvapeně, ovšem Bradleyho to neudiví ani v nejmenším.

„Myslíš to vážně?" ujistí se zmatený král. Luca přikývne.

„O jakou jde dívku?" vyzvídá král zaujatě, na křesle se nakloní dopředu. Na tváři má úplně jiný výraz než před chvílí. Je vidno, že princův plán zabírá.

„To není důležité. Ale je jednou z účastnic a já ji kvůli našim nedořešeným záležitostem nehodlám ztratit", zamumlá princ tišším, avšak pevným hlasem. Pravdou je, že žádné jméno nechce vyřknout nahlas. Ví, že kdyby nějakou nahodilou dívku vybral, zalhal by tím jí i své rodině. A kdyby třeba náhodou řekl jméno jedné konkrétní slečny, obává se, že by si pak uvědomil, že k ní možná vážně něco takového cítí.

Král na to krátce přikývne, ochotný respektovat synovo soukromí. Co mu však vrtá hlavou je to, jak si s touhle situací teď má poradit. Dřív, než by však mohl něco vymyslet, Luca se pouští do dalšího argumentování. Evidentně se bude bít, dokud mu otec neřekne ano.

„Vím, jak to bylo za tvé Selekce", načne princ a znovu upoutá pozornost na sebe. Dostaví se mu zmatených, mírně sklíčených výrazů. Jej to ovšem nevyvede z míry a pokračuje. „Mámu jsi potkal na obchodní cestě, ve Francii. Znali jste se jen krátce, a přesto sis byl jistý tím, že je ta pravá. Vím, že jsi přemluvil svého otce - našeho dědu -, aby jí povolil vstoupit do Selekce, ačkoliv tam správně neměla co dělat. Už zpočátku jsi věděl, že si ji vezmeš. Bojoval jsi pro ni. A já tě nyní žádám, abys dovolil bojovat i mně. Nesmím o tu dívku přijít." Těžko se to Lucovi říká. Připadá si, jako by na jednu stranu hrozně lhal, ale zároveň přitom nebyl tak daleko od pravdy. Je nejistý. Ale hovoří vážně a věrohodně, jako kdyby sám věřil každému slovu. Bradley jemně přikývne a pak sklopí pohled ve snaze vše zpracovat. Nemá rád, když se konverzace točí okolo královny. Král si skousne ret, napřímí se a pak upoutá zrak k synovým očím.

„Tak dobrá. Víš, že vám nechci ublížit." Smutně se na Lucu pousměje a po chvíli učiní totéž i na svého druhého syna. Nakonec se obrátí zpět na prvního prince. „Jsem rád, že sis tu opravdu našel děvče a nebudu důvodem zničení vašeho vztahu. Nechám to oznámení na tobě, ale nejpozději do týdne to účastnicím sděl. Hned v pondělí to vyhlásím do televize a to už nic nezmění." Na to se král zvedne a s pokynutím na oba prince zamíří ke dveřím.

„Děkuji, tati." Usměje se Luca a oddechne si, že už je po všem. Jeho bratr se taktéž zvedne z místa.

„Hezky řečeno", připustí Bradley a kývne. Luca už má ve tváři vážný výraz.

„Řekl jsem to jenom proto, aby otec to vysílání oddálil", vysvětlí suše - což je vzhledem k jeho neustále veselé náladě více než podezřelé. Jeho bratr Bradley nad tím jen pokrčí ramenem. Nikdy nepatřil k těm, kteří by museli někoho přesvědčovat o své pravdě. Stačí mu, že tu pravdu ví on sám a věří, že Luca ji zná zajisté též. Jen si ji zatím nechce připustit.

„Stejně si myslím, že zapíráš", šeptne Bradley nezávazně, otočí se na patě a opustí místnost. Luca si rozpačitě prohrábne vlasy, ale zakáže si o tom dále uvažovat a spěšně se odklidí do své komnaty. Teď už jen musí najít vhodný okamžik, aby mohl dívkám všechno vysvětlit.

****

Následující ráno se princ Luca při snídani zvedne ze svého místa, připravený dívkám prozradit vše, co je aktuálně potřeba. Požádá všechny o chvíli pozornosti a koutkem oka zahlédne svého bratra, jak mizí ze dveří hodovní síně. Zřejmě u toho nechce být přítomen, ale Luca jeho pocitům rozumí a odchod mu nevyčítá. Král však v místnosti setrvává i nadále a očním kontaktem svého synu podporuje k mluvě. Luca nikdy nepatřil k těm, co by se obávali hovořit před ostatními. A i teď měl odvahu to udělat, ačkoliv to bylo přeci jen jiné...složitější. 

„Chci vám všem sdělit, že jsme k vám poslední dobou nebyli zcela upřímní - a plně se za to omlouváme -, ale byly tu jisté věci, o kterých se prostě nedalo snadno hovořit. Dnes jsem se to však rozhodl změnit, a proto vás prosím o chvíli strpení, abych mohl vysvětlit nedávné události. Zajisté vám vrtá hlavou, proč se mezi námi již od vašeho příchodu do paláce ani jedinkrát neobjevila královna. Možná to některé z vás zajímalo, ale neměly jste odvahu se zeptat", vydechne princ a rukou se zapře o stůl před sebou. „Pravdou je, že královna nás před několika týdny opustila", prozradí a sevře v dlani okraj stolu. „Dlouhodobě zápasila se zprvu neléčenou nemocí a to si nakonec vybralo svoji daň. Omlouvám se za celou svoji rodinu, že jsme vám matčinu smrt tajili, ale musíte chápat, že to pro nás nebylo snadné. Nijak jsme vám tím nechtěli ublížit." Přejede si dívky pohledem a pak se zahledí někam neurčitě před sebe. „Děkuji, to je vše, co jsem chtěl říct. Můžete pokračovat v jídle", dokončí a s výdechem se posadí zpět na svoje místo. Otec mu povzbudivě stiskne předloktí a potom už snídaně probíhá relativně běžně. 

Jakmile se všechny dívky rozejdou do svých komnat, a v místnosti tak zůstanou jen král a princ Luca, otočí se jeho Veličenstvo na svého zadumaně vyhlížejícího syna.

„Zvládl jsi to skvěle", odsouhlasí vlídným hlasem. „Nejspíš jsi měl pravdu - bylo správné jim to povědět osobně dřív, než by to uslyšely ze zpráv." Král se zatváří potěšeně, ovšem na princově tváři se nic takového nenachází. Koukne do stropu, povzdechne si, prohrábne si vlasy a shlédne k otci.

„Ony si tuhle přetvářku nezaslouží", vysvětlí Luca a zklamaně zakroutí hlavou. „Víš, jak bylo těžké říct, že zemřela před několika týdny, když je pryč už sedm let?"

„Já vím", přikývne král zasmušilým hlasem. „A jednoho dne jim řekneme pravdu, jen ještě není ta správná chvíle."

„A kdy bude, otče? Na tohle se nikdy nenajde vhodná chvíle", ozve se Luca bezmocně. Na moment se odmlčí.
„Matka by si nepřála, abychom takhle obcházeli její smrt. Já vím, že to o Gianně nechceš přiznat, ale sám dobře víš, že nic nelze skrývat věčně. Vše se to jednou provalí a je jen na nás, jestli to provalíme my a nebo počkáme, až to někdo udělá sám... Bude lepší, když ve vysílání o matce zatím pomlčíš. Až budeme jednou všem vykládat pravdu, raději vezmu na sebe, že jsem byl ten, co dívkám zpočátku lhal, než aby potom celá Illea obviňovala z prolhanosti svého krále."

„Mně tohle netěší o nic víc než tebe či Bradleyho", vyhrkne král zkroušeně a povzdechne si. Na moment zavládne ticho, přerušované jen královým těžkým dechem. „Ameline by věděla, co v takové situaci dělat", šeptne král po chvíli. Jeho syn na chvíli ztichne, ale nenechá se rozhodit na dlouho.

„Jenže ona už se nevrátí, tati", zmíní princ tiše. „Vím, že to snášíš těžce, ale to Bradley taky. Pro nikoho z nás to není jednoduché, ale zvládneme to jako rodina", přislíbí Luca. „Ale nejprve musíme odstranit ty lži a zbytečně nešířit další."

„Všechno není tak prosté, jak myslíš. Nemůžeme jen tak všechno vyzradit. Co by si o nás lid pomyslel?" nadnese král a ztrhaně zavrtí hlavou. „A především chci zabránit sporům s okolními státy. Jsem si jistý, že Evropa by se do nás po takovém skandálu ihned pustila." Ztěžka vydechne.

Princ nad tím zakroutí hlavou. „Na tom nezáleží. Já už další lži šířit nebudu. Ať si nás třeba Evropa roztrhá na kusy."

„Luco, buď rozumný", požádá ho král zlomeným hlasem.

„Odpusť, otče, ale tohle skončilo. Už náš rod nebudu dál chránit. Je to víc ke škodě než užitku." Luca se zvedne z místa a rychlým krokem opustí síň.

~Zápis sepsán z pohledu vypravěče