Freedom-zrušeno!

Chapter 1

"Tak vyskoč. Nebo se bojíš?" směje se mi do obličeje Tristran. Největší pobuda jaký kdy po Chaosu chodil. A že jich tu je. "Nemáš na to a ty to výš! Tak proč sem vždycky lezeš?"

Skloním pohled ke svým botám, které mi v tu chvíli připadají zajímavější. Nikdy jsem nepochopila proč po něm letí tolik holek.

 "Tak odpovíš mi, škvore?" přistoupí ke mě tak blízko, až cítím zápach z jeho pusy.

Chci se otočit a odejít, abych zakryla slzy které jsem nestačila zadržet a pomalu se mi koulely po tvářích, když v tom mi na paži spadne číši ruka. Zvednu pohled na jejího majitele a zjistím, že mě drží Tristranův kamarád. Je ještě nejchutnější než Tristran.

Chci se mu vytrhnou a utéct, ale jakmile se o to pokusím zpevní stisk, až přestanu cítit prsty.

"Já myslím že by měla skákat jako první." usměje se na mě až mu vykouknou žluté zuby. Teda ty zuby které mu zůstali po nesčetných rvačkách. Zase se mu snažím vytrhnou, ale to ho ještě víc rozesměje.

Že já jsem sem lezla. Měla jsem poslechnout Tris a nechodit sem. Měla jsem jít pomáhat otci. Proč jsem za nimi lezu když mě ve škole,  vlastně všude, šikanují? Jsem blbá a naivní holka co doufá že si jí začnou vážit.

Násilím mě vyvalí na obrovský balón na který později svalí kus skaliska z útesu a mě to vystřelí na Aether. Problém nastane až pak. Jsou dvě možnosti: za A) Chytím se hrbolatých skalisek a oni mi potom pomůžou dolů. I když pochybuji. Lidé mě nemají v oblibě.

A za B) Spadnu a zabiji se.

"Tři."

"Dva."

 "Jedna."

"Te-"

Ani to nestihnou doříct a já vidím jak se rozeklané skály Aetheru přibližují. Ve vlasech cítím jarní vítr a oči mi začnou slzet nanovo. V jednu chvíli si už skoro myslím že jsem to zvládla a snažím se zvednout ruce od boků nad hlavu abych se chytla. A v druhou se obloukem řítím dolů. Ani si neuvědomím že ječím.

Už jsem si myslela že se dole rozmáznu jako mastný flek, když v tom ucítím na zápěstí něčí ruce jak mě se zhoupnutím zadrží ve vzduchu.

Pomalu vzhlédnu a uvědomím si že je to kluk. Né-li muž.

"Dělejte! Zdrhejte!" uslyším a řeknu si že to nejspíš bude Tristran a jeho kamarádi. Protože nikdo jiný tu není.

 "Zbláznila jsi se?" vyjede na mě zničeho nic kluk a já se na něho poprvé pořádně podívám. Má blonďaté vlasy a oči jako dvě studánky. Jeho rty tvarované do srdíčka jako by úplně volali po políbení.

"J-já... Já..." co mu mám říct? Že jsem jen chtěla být jako děti z Chaosu. Být stejně odvážná a bezstarostná jako oni?

"No jo chápu, jseš to ty. Hele já nemám náladu na ty vaše skoky. Chápu, že vy prostě nemáte rádi svůj život ale nemám náladu se pak na tu mrtvolu pod mým nejoblíbenějším místem na tomhle nudném světe koukat dokud se nerozpadne."

"Ehm... ne já jen... nechtěla jsem skákat, ale oni mě k tomu donutili."

Rozhlédla jsem se po jeho rádoby domovu a musela se sama pro sebe usmát. Na první pohled to vypadalo jako neobydlená pustina. Na ten druhý mi to ale přišlo jako krásné místo k přemýšlení. Něco jako můj přístav.

"Hele jsi docela těžká. Co kdybych tě nějak dostal dolů?" Snad poprvé za celou dobu se na mě usmál. Kdybych nevysela jedenáct metrů vysoko podlomili by se mi kolena.

"To by od vás bylo pěkné. Ale doufám že to nebude bolet." nervózně jsem se na něho usmála.

"Nic neslibuji, ale už mi odumírají ruce. Co takhle tamhle?" naznačil bradou směr. Koukla jsem se a všimla jsem si že tam jsou si Chaos s Aether nejblíže. Pomalu jsem přikývla a doufala že to bude stačit tak na to abych padala jenom tři možná čtyři metry.

Pomalu se přiblížil k pahorku a stoupl si na špičky, abych to měla ještě blíž.

Když mě pustil spadla jsem na zadek. Myslím že ho budu mít pěkně dlouho naražený.

"Dobrý?" uslyšela jsem nad sebou známí hlas a když jsem se tam koukla uviděla jsem mého zachránce jak leží na zemi kouká na mě.

Napodobila jsem ho a koukala jsem se mu do těch jeho očí. "Jo, dík."

Ještě dlouho jsme tam leželi a povídali si. Teprve když vykoukla hvězda - což je ten nejhezčí jev, protože země zprůhlední jako by byla ze skla a začnou se objevovat ty malé tečky všude kam se podíváme - rozloučila jsem se s Niallem - jak jsem stihla zjistit - a odešla domů.

"Kdes byla, Piper?" zakřičel na mě otec z jídelny. "Jdeš pozdě!" z jeho hlasu čišela chladná zlost. Přesně takový byl můj otec. Věčně naštvaný a chladný.

"Promiň. Byla jsem s Tris."

"Lžeš. Tris tu byla a ptala se kde jsi." Začal na mě křičet.

To by se na Aetheru nikdy nestalo. Tam jsou všichni hodní a na nikoho neřvou. Jenom tady musí být samí cholerici.

"Zítra chci abys se mnou šla do práce. Aspoň tě budu mít pod kontrolou."

 To je ono. Nesnáším jeho práci, ale dopadnu stejně jako on. Budu starostkou našeho města. Nechápu proč je to dědičné. Kdyby měl otec ještě jedno dítě a byl by to kluk, to on by převzal místo starosty. Ale ne. Bohužel otec matku zabil při návalu vzteku. Surově ji zbil a nechal vykrvácet. Všechno jsem to viděla. Měli jsme dřevěnou podlahu a v ní jsem si našla skulinku kudy jsem koukala do tátovi pracovny. Jednou jsem uslyšela řev a když jsem se koukla dolů vyděla jsem jak máma leží na zemi a táta do ní kope. Neví o tom že já to vím. Bylo mi teprve deset. Jenže jsme na Chaosu a tady se to děje pořád. Ke všemu je můj otec nejdůležitější člověk na tomto světe.

"Tati já tam nechci. Stejně tam budu jenom sedět a koukat do zdi. Nemohla bych jít ven? A navíc pozítří je škola. Musím se učit." řeknu vítězoslavně.

"Kolikrát ti mám říkat že tu školu nepotřebuješ? Život máš už krásně přichystaný." koukne se na mě jak si sedám s plným talířem masa a brambor.

"Jo o tom jsem taky chtěla mluvit. Mě se nelíbí jak si mi ten život naplánoval. Nechci být jako ty. Nechci být starostka." zamračím se na jídlo na které mě přešla chuť.

"O tomhle už jsme snad mluvili. Nemáš na výběr a važ si toho!" zvýší hlas což znamená že se mi ho podařilo slušně naštvat.

Pomalu se zvednu a odnesu talíř do dřezu i když je úplně plný. Projdu velkou chodbou k točitým schodům do druhého patra a vejdu do svého pokoje. To mi připomene že jsem mu zase zapomněla říct že si chci přemalovat pokoj z té nechutně růžové na zeleno-modrou.  Nemám moc velký pokoj na to jak velký dům máme.

Lehnu si na postel a koukám do stropu. Když nemůžu usnout zvednu se a přejdu k oknu které mám otevřené dokořán a vylezu na střechu.

Ze střechy seskočím na garáž a pak až na chodník. Rozhodnu se že půjdu do přístavu a tak vyrazím nejbližší cestou k moři.

Po cestě procházím malým parkem kde se scházejí různé existence. Většinou starší děti, které to doma přestalo bavit a nebo potřebovali uklidnit svou sexuální touhu. Rychle z něho výběhu ven a běžím až do přístavu kde v tuhle noční hodinu nikdo není.

 Natáhnu se na stále ještě teplé prkna a pozoruji hvězdy které prosvítají skrz Aether. Najdu velký vůz a medvědici.

Ještě chvíli tam ležím a přemýšlím než se mi zavřou oči a já usnu...

 ***

Chci poděkovat všem,  kdo to i přes ty moje hrubky dokázali přečíst :D Já vím že je to strašná kravina, ale neuvěřitelně mě to baví. Je to můj první příběh, takže budu moc ráda když mi napíšete. Moc vám děkuju :)