THIRTY DAYS

#1 - PŘÍBĚHY VEPSANÉ VE ZDECH

ONE DIRECTION – STORY OF MY LIFE
Written in these walls are the stories that I can’t explain
I leave my heart open but it stays right here empty for days
(V těchto zdech jsou vepsané příbehy, které nemohu vysvětlit
Nechám své srdce otevřené, ale stejně tu zůstane po dny prázdné)

,,Zlato, máš už všechno sbaleno?” přišel ke mně Patrick, zrovna když jsem stála v obývacím pokoji a dívala se ven z okna. Opatrně mě objal okolo pasu a svou hlavu si položil na mé rameno.
,,Ano, mám. Patricku myslíš, že je tohle všechno dobrý nápad?” povzdechla jsem si a svou tvář natočila k té jeho.
,,Emo, čekáme rodinu. To znamená novou kapitolu života. Chci, abychom v ní byli pouze my tři,” odpověděl na mou položenou otázku a políbil mě na čelo.
,,Já vím, jen je to těžké. Opustit to tady. Celý můj život je zapsán v těchto zdech. Všechny ty nevysvětlitelné příběhy, to špatné i to krásné.” Zavřela jsem oči a na chvíli se vrátila do těch dob.
,,Půjdu odnést naše věci dolů a nechám tě tady o samotě.” Jemně mě políbil do vlasů a odešel.
Přešla jsem k naší pohovce a musela se zasmát, když jsem si vzpomněla na naše opravdu netradiční seznámení.

****
,,Otevřete se dveře. Tatínek už do vás kopat nebude, přísahám.” Ze spánku mě vyrušil hlas u mých dveří.
Myslela jsem, že se mi to zdálo, ale když se po pěti minutách ozvala rána a sprosté nadávky, rozhodla jsem se vstát z postele a jít zkontrolovat, co se to za nimi děje.
Ještě, než jsem došla ke dveřím jsem ze skříňky v kuchyni vzala pánvičku, protože jsem opravdu netušila, co mě tam čeká.
,,Kdo jste a co chcete?” zakřičela jsem do, stále zavřených, dveří.
,,Co děláte v mém bytě. Vy jste se ke mně vloupala? Nebo počkat! Cindy, to jsi ty? Já tě u sebe nechal, tak dlouho? Říkal jsem ti, že z toho nic nebude,” ozval se zpoza nich velmi opilý, mužský hlas.
,,No dovolte, tohle je můj byt.”
,,To tedy není. Přece vím, kde bydlím. Vy to asi nemáte v hlavě v pořádku, když si myslíte, že je tohle váš byt,” rozkřikl se po mně.
To byla poslední kapka.
Zprudka jsem vzala za kliku, otevřela je, a než jsem stačila vůbec někoho zaregistrovat, svalilo se na mě mužské tělo. Vždyť před chvílí tady po mně ještě ječel.
,,Slezte ze mě. Co si to vůbec dovolujete, ve dvě hodiny ráno se dobývat do mého bytu a ještě  k tomu tvrdit opak,” mezitím, co jsem po něm ječela, jsem se ho snažila odstranit ze svého těla.
On se ani o milimetr nepohnul a na důkaz toho, že tvrdě usnul, zachrápal.

Po chvíli zápasení s jeho tělem jsem ho konečně dostala z toho mého. Ale, co teď s ním? Budu ho muset nějak dotáhnout na pohovku, ale jak, to je mi záhadou.

Dívala jsem se na jeho nehybné tělo, které leželo na podlaze a přemýšlela, jak ho dostanu na tu zpropadenou pohovku.
Mírně jsem mu kopla do nohy, abych vůbec zjistila, že žije. Když zamlaskal, oddechla jsem si. Aspoň nemusím řešit mrtvolu v bytě, fajn.

Popadla jsem ho za ruce a po podlaze ho táhla až k pohovce. Po cestě jsem, tak trošku narazila jeho hlavou o roh zdi.
,,Omlouvám se,” zamumlala jsem a znovu ho začala tahat. Když už jsem ho konečně dotáhla k pohovce, nastal další problém. Jak ho dostat na ni?
Nejdříve jsem tedy začala vrchní částí těla.
Když bylo konečně hotovo, chytla jsem jeho nohy a chtěla je taky položit, jenže to by se nesměl začít hýbat a spadnout z pohovky.
Přísahám, že jsem mu chtěla dát tou pánví po hlavě, aby se probral a alespoň chvíli spolupracoval. Doufám, že bude ráno trpět.
Poté, co jsem ho konečně dostala na pohovku, jsem si šla do kuchyně nalít sklenici vína. Tahle situace totiž potřebuje alkohol.

Po třech sklenkách vína, několika plánech, jak toho člověka umučit a s namoženými zády, jsem šla zpět do své ložnice. Třeba to bude jen sen a já se ráno probudím a zasměju se tomu.
Sen to nebyl a zjistila jsem to hned po probuzení, když jsem ho našla stále spát na své pohovce.

Po hodinovém omlouvání odešel a večer se vrátil s květinou a pozváním na večeři.
Takhle to pokračovalo dokud se z nás nestali partneři, a potom manželé.

****
Přešla jsem do chodby, kde byl stoleček a na něm váza s květinami, jako překvapení pro nové nájemníky. Z kabelky, kterou jsem držela v ruce, jsem vytáhla papírek, tužku a napsala krátký, ale za to vše říkající vzkaz:
                                                 ,,Starejte se o náš domov hezky.”

,,Jsi připravená, zlato?” Patrick vstoupil do bytu a políbil mě.
,,Jsem připravená,” usmála jsem se a odešla ven.
,,Hele lásko, pamatuješ si na naše seznámení?” zeptala jsem se cestou k autu.
,,Ani mi to nepřipomínej. Ještě teď je mi z toho špatně,” zasmál se a otevřel mi dveře od auta.
,,Nedivím se. Mě ještě teď bolí záda.”

Z okénka jsem se podívala do našich, teď už bývalých, oken a zhluboka se nadechla.
I když je mé srdce otevřené pro nový život, to prázdné místo v něm zůstane.