Mysterious Queen - DOKONČENO

Pýcha a vášeň

  George zavře dveře od mé pracovny. Stojím k němu zády a mám založené ruce na prsou. Najednou je mi hrozná zima. Co tu jenom dělá?,,Vaše Veličenstvo?" Otočím se k němu a pomalu se na něj zadívám. Vypadá unaveně, pomyslím si a hned tu myšlenku zaženu. Nesmím o něm vůbec uvažova!.,,Co tu děláte? Řekla jsem, abyste zůstal ve Francii,"promluvím a pevně doufám, že z mého hlasu nejde poznat má nervozita.,,Věřte mi, že jsem se snažil. Ale ode dne, kdy jste odjela jako by se život zastavil. Nemohl jsem vydržet chvíli na jednom místě. Při každém pohledu na komnaty v paláci, na zahrady, na růže, dokonce i na východ slunce jsem si vzpomněl na vás. A také jsem nemohl vystát pohled na krále a tu.." George se odmlčí a povolí stisk jeho zat'até pěsti. Dívám se na něj se zájmem. Jeho otevřenost mě děsí a zároveň přitahuje. George zachytí můj pohled a popojde směrem ke mně. Já však začnu couvat.,,Ne! Zůstaňte tam, kde jste!"přikážu mu.,,Proč? Bojíte se mé přítomnosti?"zeptá se mě a se strhanou tváří se na mě podívá.,,Ne. Nebojím se vás,"řeknu pevně a automaticky se narovnám.,,Pak tedy...?" Popojde ke mně ještě blíž a k mé smůle. já už nemám, kam uniknout. Stojíme těsně u sebe. Nemám kudy  uniknout. Dech se mi zrychlí. Snažím se pohledem najít nějakou cestu, jak mu zmizet, ale je to marné.,,Proč se na mě nemůžete ani podívat?"zeptá se s bolestí v hlase.,,Protože mě nenávidíte?",,Ne, to ne!"vyhrknu rychle a podívám se na něj. Jeho rysy ve tváři povolí. Vezme mě za ruku a proplete své prsty s mými. Skloním hlavu.,,Prosím, tohle nemůžete...",,Proč? Řekněte jediný důvod proč a já přestanu.",,Jsem královna.",,To není dostatečný důvod.",,Jsem vdaná.",,Váš manžel je netvor.",,Takhle o něm nemluvte!"okřiknu ho. George mě pustí a o krok odstoupí dozadu.,,Vy ho stále milujete? Jak můžete milovat takovou zrůdu, která vám tolik ublížila a dala přednost nějaké couře? I když co jsme od něj mohli čekat? Vždy byl z laciného kraje," odfkne George. Vzedme se ve mně vztek. Ani si neuvědomím, kdy zvednu ruku. Jediné, co stačím zaregistrovat je má ruka na jeho tváři. Vrazím mu facku. Rychlou, silnou facku.
George se na mě zuřivě podívá. I já se na něj mračím.,,Už nikdy více přede mnou takto nemluvte o svém králi! Nikdy!"zasyčím.,,Jinak co? Necháte mě zabít? Tak jako jste nechala zabít Anabell?"zeptá se s posměškem. Zarazím se. George můj výraz zřejmě pobaví, protože se zasměje a založí si ruce na hrudi.,,Ano, vím o tom. Jonathan mi dal pro vás vzkaz o její nehodě na koni. Jako kdybych tomu uvěřil. Takže mi nemáte vůbec, co vyčítat. Dopustila jste se stejné velezrady jako bych se jí dopustil já,"řekne se samolibým úsměvem. Popadne mě zlost. Neovladatelná zlost. Chci mu vrazit další facku, ale tentokrát zachytí mou ruku. Přitáhne si mě blíž.,,Okamžitě mě pust'te!"vykřiknu a druhou rukou ho chci uhodit. Tu mi však také chytí, takže mám ted' ruce překřížené a opřené o jeho hrud'. Ještě chvíli s ním bojuji. Děsí mě jeho přítomnost. Děsí mě, jaký má na mě vliv. Neubráním se a podívám se na něj. Sotva pár sekund na sebe hledíme a potom mě políbí. Drsně, vášnivě. A já mu to dovolím, ba co víc, já mu jeho polibky opětuji. Pustí moje ruce a obejme mě pevně kolem pasu. Já udělám to samé. Je mi jedno, že jsem jeho královna. Je mi jedno, že jsem vdaná. Po tomhle jsem toužila poslední dva měsíce a bála jsem se to přiznat. Toužila jsem po něm. Přitisknu se k němu blíž. George mi začne rozepínat šaty. Už se dostane skoro ke korzetu, když se vzpamatuji a odtrhnu se od něj.,,Dost,"vydechnu. George se na mě frustrovaně dívá.,,Dost. To nemůžeme,"řeknu z posledních sil. George přikývne a upraví se.,,Chápu,"řekne jen a bez dalších slov odejde. Otřu si hřbetem ruky své rty. Za to co jsem právě udělala se budu nenávidět do konce života. Jedinou útěchou mi zůstává, že nebude dlouhý.

  Další tři dny jsem se mu snažila vyhýbat. Sylvii to připadalo komické. Královna, která se ve vlastních domě schovává před jedním mužem. Možná to znělo směšně, ale já se rozhodně nebavila. Každou noc před spaním jsem přemýšlela, zda jsem udělala správnou věc. Ke Christopherovi mě už nic nepoutalo. On byl ve Francii a já byla zde. Vyhnal našeho syna a zradil mě. Tak proč jsem ho i přesto všechno bránila? Proč jsem se nedokázala oddat  vášni George?

   Se Sylvií jsem si vyjela středeční ráno na vyjížd'ku. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Nemohla jsem spát a stejně bych se v posteli jenom převalovala. Sylvie souhlasila, že pojede se mnou. Musela jsem vypadat opravdu staršně, nebot' Sylvie jízdu na koni přímo nenáviděla. Nicméně se přemohla a vyrazily jsme v patách se čtyřmi strážci. Můj kůň běžel tryskem a já se smála na celý šírý svět. Vlasy mi vlály ve větru a cítila jsem se svobodná.,,Tak pojed', Sylvie. Nenech se tolik zahanbit!"zakřičela jsem na ni a ještě přidala. V dálce jsem slyšela zoufalý hlas mé přítelkyně. Ještě chvíli jsem si užívala rychlou jízdu a potom jsem s koněm zpomalila. Otočila jsem se a počkala až mě Sylvie dohnala. Vypadala jako by každou chvíli měla zemřít.,,Na koně mě už nikdy nedostaneš!" řekne celá zadýchaná.,,To ti raději  seženu léky na spaní." Zasměji se a poplácám ji po zádech.,,Ale no tak. Zase tak strašná si nebyla." Sylvie se na mě nasupeně podívá a já se přikrčím na znak, že se bojím jejího pohledu. Potom ji navrhnu abychom se vrátily zpět do paláce. Sylvie až s velkým nadšením souhlasí. K mému pobavení, toto rozhodnutí uvítá s radostí i náš doprovod.
Na nádvoří mi pomůže sesednout lokaj. Upravím si plášt' a potom se Sylvií vyrazíme na mou verandu, kde na nás čeká snídaně. Když však procházíme chodbou oddělující mé komnaty s hlavním křidlem, zamotá se mi hlava. Rychle se chytím Sylviiné ruky.,,Jsi v pořádku?"zeptá se mě zděšeně má přítelkyně.,,Ano. Jen...jen se mi zatočila hlava,"řeknu pomalu a položím si druhou ruku na levý spánek.,,To máš z toho, že nespíš. Trápíš se kvůli nepodstatným věcem. Ve tvém stavu to vůbec není dobré,"začne mi s kázáním Sylvie, ale hned přestane, když začnu nekontrolovatelně kašlat. Plíce mám v jednom ohni z nedostatku kyslíku. Cítím, jak mi krev pulzuje v těle a v hlavě mi šumí. Před očima se mi objeví hvězdičky. Snažím se mezi kašlem popadnout dech, ale jediné čeho dosáhnu je, že mi z úst začne téci krev. Lépe řečeno, začnu plyvat krev. Sylvie mě konejšivě hladí po zádech. Odtrhne mi vlasy z čela.,,Klid. Jenom klid." Její konejšivý hlas mě uklidní do doby, než se ve mně probudí další z dávivých reflexů a já opět začnu panikařit.,,Pomoc! Prosím, pomoc!"začne ječet Sylvie. Vydrží to celé dvě minuty než uslyším dupání. Pootočím hlavu a uvidím člověka, kterému jsem se snažila vyhnout. George. Otočím se k němu  zády a snažím si rukou utřít tvář. Je mi jasné, že tu krev nezamaskuji. George si ke mně okamžitě klekne a s vystrašeným pohledem se na mě zadívá.,,Co se děje?"zeptá se Sylvie a přitom se dívá na mě. Já se snažím polykat zpět krev, kterou mám nyní chut' vyplivnout.,,Ted' na to není čas. Prosím, odneste ji do komnaty. Já zaběhnu pro lékaře,"řekne Sylvie. George přikývne a vezme mě do náruče. Snažím se od něj odvrátit tvář. Nechci, aby mě takhle kdokoli viděl.,,To bude dobré, Margaret," řekne mi klidně a odnáší mě do mé komnaty.,,A dejte pozor, aby ji nezapadl jazyk,"zavolá za námi běžící Sylvie. Nejraději bych ji za to zabila, ale v ten moment vyplivnu další krev, která zašpiní i košili George.,,Jen klid. Všechno bude v pořádku. Jsem tady,"řekne mi George a já vím, že to myslí vážně. Bohužel, mé síly mě opustí. Omdlím mu přímo v náručí, celá vyčerpaná a od krve.