Případ těžký i pro Sherlocka(Dokončeno)

Já, John (game is on)

Márnice:

Jako vždy poslední dobou byl můj den nudný a nezaživný. Nic pořádného se nedělo a můj vztek narůstal do výšky pýchy mého bratra.
Ty mrtvoly mají někdy štěstí...Jen si leží a vypadají tupě...alespoň něco jako zaživa. Ten bičík přestává fungovat.
Do místnosti vešla Molly a hned se zeptala docela nejistým hlasem : ,,Měl jsi špatný den?"
Něco je na ní dnes jinak...rtěnka...tu před tím neměla. Jaký k tomu měla důvod, že si natřela rty rtěnkou? Inu vypadá lépe.

Laboratoř:

Společně s Mikem vešel do dveří menší muž. Dle Jeho postoje a střihu vlasů soudím, že to je voják přesněji vojenský doktor. Jeho modré oči přeletěly po místnosti...soudě dle jeho opalení Afganistán nebo Irák. Závěr- možný spolubydlící.
Zapůjčil mi svůj mobil, který mu zřejmě daroval jeho bratr, soudě dle jména vyrytého na jedné straně mobilu. Podle četných škrábanců soudím, že jeho bratr dost pije...je roztomilé, jak je oproti mně maličký. Co to melu? Měl bych jít.

O pár hodin dříve
Jeden park...

Ve válce je jedno nepsané, ale duležité pravidlo...nenech se trefit. Smůla, že zrovna já, John Watson, jsem byl zasažen do ramene a má kariéra vojenského lékaře byla ukončena.
Poslali mě zpět do Londýna, abych žil z penze a povídal si s psychologem.

Prochazím Londýnským parkem. Prochazím? Spíše kulhám...jako nějaký stařec o holi, a ještě ke všemu se mi třese ruka. Je to příšerné když nemůžu spát a nejhorší je, že nevím co budu dělat dál...
,,Johne! Johne Watsone!" křičel někdo s velkou radostí. Když jsem uslyšel své jméno otočil jsem se a podíval se na tlustšího muže s brýlemi. ,,Johne Watsone, Mike Stanford. Chodili jsme spolu na medicínu." řekl jako by to bylo bůh ví co, ale že mě otravuje nikoho nezajíma.
,,Ahoj...," řekl jsem docela vyhýbavě. Nemám náladu se s někým bavit. Mike se usmál a promluvil ,,Ja vím ztloustl jsem." Odpovědět slušně ještě zvládnu ,,Ne..." vyznělo to trochu hůř než jsem chtěl.
Sedli jsme si na lavičku a Mike tlachal o různých hloupostech a sem tam se mě zeptal na to jak žiju teď. Přišly i otázky na to, jestli zůstanu v Londýně. Řekl jsem mu, že nemám dost peněz na to, abych tu mohl zůstat.
,,A co takhle spolubydlicí?"zeptal se až podezřele natěšeně Mike.
,,Kdo by se mnou chtěl bydlet, Mikeu?"
Mike se usmál a řekl: ,,Víš že nejsi první, kdo mi tohle dneska řekl?"
A takhle to začalo, odvedl mě do laboratoře, kde seděl u mikroskopu muž, který se ani pořádně nepodíval kdo přišel a požádal Mikea o telefon. Mike ale svůj mobil neměl tak jsem mu půjčil svůj.
Když si pro něj šel zahleděl jsem se do jeho očí. Byly jako led, ale přesto na mě působily hřejivým pocitem. Pár hnědých kudrnatých pramínků mu spadlo roztomile do čela. Když přicházel ke mně, musel jsem trochu zaklonit hlavu, abych mu viděl do tváře.
Ten muž by se měl stát mým spolubydlícím, jak sám řekl.
Jen se na mě podíval a najednou o mně věděl všechno. Nechápal jsem jak to udělal, když mu Mike nic neřekl. Má uklidňující hluboký hlas a když mluvil vypadal úžasně. Johne Watsone! Co blbneš? Chováš se jako gay!
,,Jmenuji se Sherlock Holmes a adresa zní 221b Baker street."řekl už napůl venku z laboratoře. Má super kabát. Sherlock...zvlaštní jméno. Líbí se mi. Myslím to jméno!

Baker street:

Vyšel jsem z taxíku, on už tam stál. Před dveřmi s klepadlem, nad kterým se tyčilo číslo 221b.
Proletěl mnou zvláštní pocit...Jako by to takhle mělo být a celý můj život směřoval k tomuto okamžiku...co to se mnou dneska sakra je?
Domácí, Paní Hudsonová, je velmi milá a trošku praštěná. Nabídla mi čaj a poté mě hned seřvala, že není moje hospodyně. Pro Shelocka zatím přišel jakýsi detektiv inspektor s prosbou, aby mu Sherlock pomohl vyřešit ty sériové sebevraždy, které se odehrály...nevím proč přišel právě za Sherlockem.
Sherlock nevypadá na nějakého policistu...asi soukromé očko, ale za soukromými očky policie nechodí.
Jakmile detektiv odešel, Sherlock se začal radovat.
Nikdy jsem nikoho neviděl  radovat se takhle moc z nečí smrti...jsem divný já nebo to přijde všem...fascinující?
Odešel a nechal mě samotného v neuklizeném bytě s lebkou a ženou bývalého vůdce kartelu. Docela mě to zamrzelo.
Počkat, vrátil se...
,,Byl jsi válečný doktor. Určite jsi viděl spoustu strašných zranění a smrtí." řekl s otázkou v hlase. S očekáváním co řekne dál jsem odpověděl. ,,Hmm, ano."
,,Na normálního člověka toho bylo až moc." ,,Ano." tak už se vymáčkni Sherlocku! ,,Chceš vidět další?" řekl s úsměvem a mnou projela taková vlna adrenalinu, až jsem se z toho skoro počůral. ,,Ani nevíš jak." nejradši bych vyjekl, ale...nesmí si o mně myslet, že jsem nějaká nadržená školačka. Konečne se něco děje...už jsem to potřeboval.
Když scházíme schody, což není s mou nohou až tak snadné, Sherlock řekne tak šťastně, až z toho mám taky dobrý pocit :,,Jdeme ven, paní Hudsonová." Paní Hudsonová odpoví se značným zájmem v hlase: ,,Oba dva?" ,,Tři sériové sebevraždy, paní Hudsonová a stala se čtvrtá. Proč mám sedět doma, když už se konečne něco děje?" ,,Máte z toho nějakou radost a to není slušné." ,,Slušnost teď není důležitá. Hra, paní Hudsonová, začíná." řekne tak moc natěšeně, jako by ta slova měla nejvyšší hodnotu. Mám z toho smíšené pocity. Hra začíná...