Dramione - THE GAME ✔

45. - Tohle nemám zapotřebí

O pět měsíců později

Hermiona

Od smrti Brumbála čas utekl jako voda. Přes prázdniny jsem byla u rodičů, na které když teď pomyslím, tak je mi smutno. Použila jsem na ně totiž paměťové kouzlo a oni žijí v domnění, že nikdy v životě neměli dítě. Musela jsem to udělat, protože takhle budou aspoň v bezpečí a nepůjdou po nich Smrtijedi. Nikdy jsem nepřestala myslet na Draca. Na krku jsem nosila stále jeho náhrdelník a měla jsem schovaný dopis, který jsem od něj obdržela před prázdninami. Právě teď jsem byla s Harrym a Ronem na výpravě za viteály. Našli jsme už pravý medailonek, ale neměli jsme absolutní tušení, jak ho zničit.

,,Jsi v pořádku, Hermiono?" zeptal se mě Ron, když mě viděl sedět smutně na schůdcích. Harry si něco listoval v knize. Asi hledal nějaké informace ke zničení viteálů.

,,Jasně Rone." zalhala jsem mu a pokusila se o úsměv. Nebyla jsem v pořádku. Myslela jsem zase na Draca a bloumala nad tím, jak se asi má. Draco byl jedna z věcí, u kterých mi bylo opravdu smutno. Kluci si toho všímali už docela dlouho, že se mnou něco není v pohodě, ale Ron se až teď odvážil zeptat.

,,Hele, Herm..." posadil se vedle mě na schody a chytil mě za ruku. ,,...jsme tví přátelé a můžeš nám to říct." povzbuzoval mě Ron a já si bezmyšlenkovitě chytla do rukou náhrdelník, který byl schovaný pod svetrem. Najednou jsem si uvědomila, co jsem provedla a tak jsem ruku stáhla. Nebylo mi to však nic platné. ,,Co to máš na krku?" zajímal se Ron a já si všimla, jak se Harryho pozornost z knihy přesunula na mě.

,,To je náhrdelník, Rone." zmohla jsem se jen na tak prostá slova.

,,To vidím taky, ale od koho? Od rodičů? Víš, nikdy jsem ho na tobě neviděl." upřesnil to Ron s pobaveným úsměvem a já si stoupla. Začala jsem přecházet po stanu a přemýšlela, co mu na to odpovědět.

,,Kdepak, Rone. Ten náhrdelník nevypadá nijak všedně...vypadá draze." uvažoval Harry a já už to nevydržela.

,,Dobře, já vám to povím, ale slibte mi, že mě neodsoudíte." prosila jsem je. Ron kývl hlavou s úsměvem. Harry taky, ale s vážným výrazem. ,,Tak jo." řekla jsem spíš sobě a pořádně se nadechla. To zvládneš, Hermiono! Vždyť Draco je stejně daleko a ty bys jim to jednou musela říct! Tak teď nebo nikdy! ,,Ten náhrdelník mám od jednoho blízkého kamaráda. Skamarádila jsem se s ním na začátku roku a byla jsem velmi mile překvapena, jaký je to člověk. Byl vtipný, pozorný, citlivý a obětavý. A já si po nějaké době uvědomila, že jsem se zamilovala." natahovala jsem to a po poslední větě upřela pohled na své dva kamarády.

,,Pokračuj." vyzval mě Harry s velice zvláštním tónem v hlase. Jenže já už nebyla s to to tak natahovat, a tak než jsem se nadála, tak jsem to rapidně zkrátila:

,,Dostala jsem od něj náhrdelník, když jsme si vyznali city. Jak jste si mohli všimnout, tak ten náhrdelník je zelené barvy a jsem smutná celou tu dobu proto, protože mě ten člověk musel na konci školního roku opustit a jít do služeb Pána zla." Vyhrkla jsem to tak rychle, že jsem si dala ruce před pusu a litovala toho. Harryho pohltil vztek. Zbarvil se do karmínové barvy a stiskl ruce v pěst tak moc, až mu zbělaly klouby. A náhle vyrazil směrem ke mně.

,,Cože?! S Malfoyem?! To snad ani není..."

,,Ne Harry, nech ji být!" zakřičel Ron, jakmile zpozoroval, co se dělo. Harry mě totiž chytil za ramena a lomcoval se mnou. Ron ho ode mě odtáhl a řekl mu: ,,Uklidni se a vychladni trochu." Pak přešel ke mně a taky mě chytil za ramena, ale o poznání něžněji. ,,Hermiono...já tě vyslechnu. Pověz mi jaký je." chtěl vědět Ron a já překvapením málem přestala dýchat.