Poslední duše (Undertale FF)

XV. - Plány a souboje

S Asrielem něco nebylo v pořádku. Nešlo o nic nového, už dlouho se cosi dělo. Poslední dobou se to ale stávalo horším a horším. Možná šlo o přítomnost Miky nebo o to, že se blížila Tori, která ho měla porazit.

Slábl. Měl pocit, že se rozpadá. Občas zažil výpadek paměti, na chvíli si nemohl vzpomenout, kdo je a co dělá, a bylo stále těžší tomu odolávat. Tenhle stav nebyl ideální. Mít v těle poloviční duši - jejíž druhá půlka navíc ještě pořád žije - nebylo nikdy dobré.

Ale možná, jen možná... Stálo by to za vyzkoušení... Kdyby zabil on Tori a vzal si její duši, mohlo by ho to dát do pořádku. Potom by vyšel na povrch společně se svými věrnými a pomstil se lidem, protože v první řadě oni můžou za to, co se z něj stalo.

Zvedl jednu deformovanou ruku před obličej. Trochu se zasmál, když si představil, jak jednou bude zase normální. A bude ji zdobit lidská krev.

***

Tori, Mettaton a Kapraď dorazili k Jádru. V Podpodzemí nastoupili do výtahu - překvapivě nebyl rozbitý - a ten je dovezl až téměř na místo.

Nemohli samozřejmě jít rovnou dovnitř - budova, skrz kterou se do Jádra vcházelo, dříve Mettatonův hotel, byla hlídaná. Už jen před vchodem stála dvě monstra, na první pohled uživatelé Odhodlání, ale stále v nich bylo síly dost.

"Co teď?" zeptal se Kapraď. "Tyhle jistě porazíme, ale kdo ví, koho najdeme uvnitř..."

"Je tu vedlejší vchod," řekl Mettaton a otočil se k Tori. "Jak jinak bych se také tehdy mohl dostat do Jádra před Frisk?"

Tori přikývla. "Myslíš ten, kterým se Sans s Frisk dostali do restaurace a odtamtud dál?"

"U restaurace nikdy žádný vchod nebyl."

"Cože?"

Kapraď už netrpělivě podupával. "Tak necháte vy dva toho a dostanete nás dovnitř? Rád bych měl tohle dobrodružství už za sebou." Ohlédl se přes rameno. Ten kousek krajiny okolo hotelu připomínal spíš Vodopády než Hotland, byl tu klid, chládek a tmavo. Dost stínů, se kterými tři poutníci můžou splynout. Nikdo je nesledoval, a pokud ano, musel tedy být velmi dobře ukrytý.

"Jasná věc, šéfe," ušklíbl se Mettaton. "Druhý vchod je zezadu, jeho dveře jsou zevnitř maskované jako jeden z pokojů. Pokud se nám nějak povede přejít chodbu a recepci, vstup do Jádra budeme mít na dosah."

"Pokud tamtudy vážně projdeme," poznamenala Tori.

Mettaton ji sarkasticky odbyl: "S takovými optimisty je radost pracovat. Pojďte už a nerýpejte."

Stráže u hlavního vchodu si našich tří hrdinů samozřejmě všimly. Nikdo jim však nevěnoval moc velkou pozornost - pokud zaútočí, budou hravě poraženi. A jestli ne, jestli se pokusí někudy jinudy hotel obejít, pak sami zjistí, že je to nemožné.

***

Mika jako by cítila bolest celého Podzemí, což vlastně nebylo daleko od pravdy. Sotva se probrala a už se jí chtělo se do náruče bezvědomí vrátit.

Kolem ní byla naprostá tma. Neviděla vůbec nic. Ani nic neslyšela, jako kdyby tahle místnost byla úplně izolovaná od zbytku světa. Nekřičela, to ale neznamenalo, že křičet nechtěla. Temno, stísněný prostor, to obojí nevadí, když víte, kde jste. Ale pokud jde o neznámé místo, příjemné to není ani náhodou.

Zvedla se do dřepu a přinutila se soustředit. Gastera, Sanse a dokonce ani Papyruse nikde poblíž necítila. Buď byla hodně daleko od nich, nebo tohle místo nějak rušilo její sílu. Nevěděla, která možnost by byla horší.

Natáhla před sebe ruku a pokusila se vyvolat světlo. Na dlani jí zaprskal modrý plamínek a hned zase zhasl. Neosvítil místnost ani na tak dlouho, aby dokázala odhadnout, jak velká je.

Ztrácím sílu, uvědomila si. Sedla si na zem a snažila se nebrečet. A nemyslet na všechny ty životy, které skončí společně s jejím.

***

"No jasně," řekl Mettaton. "To jsem si mohl myslet."

"Ne až tak tajný vchod, co?" rýpla si Tori.

Dveře, které měly vést do hotelu, hlídali dva ozbrojení vojáci. Zatím ještě skupinu nezahlédli, to se ale každou vteřinou mohlo změnit.

"Tak už zbývá jen možnost se přestrojit a pokusit se vniknout dovnitř, nebo na ně prostě zaútočit," usoudil robot.

"Jsem pro druhý plán," přihlásil se Kapraď.

Tori zavrtěla hlavou. "Neměli bychom..."

"Ale uděláme to," rozhodl Mettaton. "Co jiného můžeme zkusit? Další řešení už nezbývá." Dívka se ještě trochu ošívala, tak se na ni povzbudivě usmál. "Nemusíme je přímo zabít. A slibuju, že tohle už bude tvůj poslední souboj před Asrielem."

"Nejspíš ani sama nebudeš muset útočit," přidal se Kapraď. "Odlákej jejich pozornost, my je omráčíme."

"D-dobře," přikývla Tori. Nejspíš to byla ta lepší možnost.

"Hej!" vylezla ze stínů a ocitla se před zmatenými strážci. "Nevíte, kudy do Vodopádů?"

"Člověk," vydechl jeden z nich, připomínal tmavě modrou kočku. Druhý, nějaká neidentifikovatelná bledě zelená věc, tasil kopí a vrhl se proti ní. Nestihl však nic, protože ho do hlavy uhodila kovová pěst. Ten první, kočkovitý, se zhroutil k zemi potom, co ho svázaly trnité šlahouny.

"Tohle by bylo hotovo," zamnul si ruce Kapraď. "A teď rychle, než se sesbírají!"

"Jasně, kapitáne," vydechla Tori. Mettaton otevřel dveře a všichni vklouzli dovnitř.

***

"Nekřičíš? Taky dobře," ozval se temnotou Papyrusův hlas. Mika se rozhlédla, spíše ze zvyku, než že by doufala, že opravdu něco uvidí. Zvuk přicházel shora, musel tam tedy být poklop a zároveň východ z téhle temnoty. To se jí potvrdilo, když se celou rozlehl rámus jakoby odsouvání něčeho kovového a na místo, kde ležela, dopadl slabý paprsek světla.

"Jdi pryč," řekla mu. "Zrádce."

Jáma, v níž se nacházela, byla úzká a hluboká. Její podlahu i zeď tvořily neopracované kameny. Možná by se po nich dalo vyšplhat...

"Koho jsem zradil? Tebe?" odfrkl si Papyrus. "Tobě je konec, Miko. Jsi k ničemu. Tvou funkci může zastat Asriel, vlastně v ní nejspíš bude lepší než ty."

"Necháš zemřít tolik nevinných... To ti není podobné. Co to s tebou udělal?"

Ano, určitě by se po nich vyšplhat dalo. Ne však natolik rychle, aby zvládla kostlivce překvapit. Nevnímala už, co Papyrus říká. Její oči se zafixovaly na kámen, který měla vedle hlavy, a v mysli se jí rodil nový plán na útěk. Doufala, že to vyjde...

"Potřebují mrtví vůbec jíst?" vytrhl ji Papyrus z přemýšlení. "Něco bych ti třeba přinesl, kdybys hezky poprosila."

"Vlastně ano," řekla, ignorujíc kostlivcovu opovážlivost nazvat ji mrtvou. "Něco malého k snědku by mi radost udělalo. Prosím?"

Kostlivec přikývl, zavřel poklop a někam odešel. Miku opět pohltila tma, tentokrát jí však tolik nevadila. Měla plán. Nevěděla, co udělá, až se jí povede odsud dostat, ale to ještě vymyslí. Hlavní je, že už brzy bude venku.