Falling Again (Larry Stylinson)

19. Část - Idiot

Louis'POV

Slyším něco... v kuchyni? 

Kredenc se s třísknutím zavírá a poté slyším kroky na schodech.

Sedám si a protahuji své končetiny. Musel jsem před televizí usnout.

Vstávám. Au.

Co za idiota mě nechalo spát na gauči?

Pomalu jdu k televizi a vypínám ji.

Jdu do kuchyně, otevírám kredenc a beru si sklenici. Plním ji džusem a uvědomuji si, že kredenc je stále otevřený. Natahuju se a zabouchávám dvířka. Zavírá se to s třísknutím o něco hlasitějším, než jsem očekával.

„Jejda.” šeptám, otáčím se a jdu do obýváku, kde se dívám z okna na stabilní proud deště.

Niall měl pravdu, management je mocnější, než jsme si mysleli-

Zaslechnu nahoře dveře a poté kroky vytrhávající mě z mých myšlenek. Chvíli čekám a pak mířím do kuchyně.

Skousnu si ret a zadržuji zalapání po dechu, když tam vidím stát Harryho, s jeho perfektně vytvarovanými svaly, zády ke mě.

Hluboký nádech.

„Čau, Harry.” usmívám se, když vcházím do kuchyně a snažím se udržet si odstup, jako obvykle v poslední době. Jenom mi věnuje podivný pohled, takže pokračuji v mluvení. „Jak to, že jsi tak pozdě vzhůru?”

Pokládám svou, teď už prázdnou, sklenici na linku a otáčím se k ledničce pro džus.

Už jsem téměř dosáhl na ledničku, když mě náhle pár rukou chytne za ramena a otáčí k sobě.

„H-” začínám, ale jsem přerušen nárazem jeho rtu na moje.

Moje záda jsou s tupým nárazem přitisklé na tvrdou chladnou ledničku, ale nevěnuji tomu žádnou pozornost.

Harryho rty se pohybují proti těm mým a já pohybuji těmi svými proti jeho bez sebemenšího zaváhání, zvyklí na známý pocit jeho rtů na těch mých.

Jedna ruka se mi obtáčí kolem krku a ta druhá mě pevně drží do bok. Cítím jeho ruce ve svých vlasech, když přejíždím rukama přes jeho perfektní hruď.

Jeho rty opouštějí mé a znovu se objevují na mém krku a jemně ho skousávají, cítím, jak mi mé srdce duní v hrudi.

„H-ha-” začínám, ale z mých rtů uniká stén, když jeho zuby přejíždí po místě o kterém vždycky věděl, že pro něj mám slabost …

Vzpomněl si?

Zhluboka se nadechnu, když si uvědomím, že jsem zadržoval dech a ucítím silný zápach vodky.

Pane bože. Ne...

Odstrkuju ho od sebe, používajíc každičkou  buňku svého těla, které na mě ječí abych ho nechal pokračovat. Ale ne...

„Pil jsi?” Ptám se a zhluboka se nadechuji, téměř se ztrácím v těch zelených očích.

„O čem to mluvíš?” Ptá se a stále se tak trochu kymácí.

„Ty smrdíš vodkou.” Říkám a nakrčuji nos.

„Nepil jsem!”  Vyprskává já vidím jak jeho oči zalétnou k něčemu za mým ramenem.

Pomalu se otáčím, abych viděl… prázdná láhev od vodky.

Přicházím k ní a beru ji to ruky.

„Vypil jsi to všechno?!” prakticky křičím.

„Ne.” odpovídá okamžitě, dřív než stačím položit celou otázku. „Něco jsem vylil?” ptá se, jako bych na to mohl odpovědět.

„Do hajzlu, Harry, jak je možné, že pořád ještě stojíš?” Vrčím, v očích se mi nebezpečně hromadí slzy. Otáčím se a pokládám láhev na linku a opírám se o své mírně se třesoucí ruce.

„Louisi,  já-”

„Ser na to, Harry, běž si lehnout. Pravděpodobně omdlíš, nebo se pozvracíš, pokud si nelehneš.” říkám se skloněnou hlavou.

„Dobře teda, taky na tebe seru.” vyprskne, slyším ho brát z kredence další láhev a utíkat nahoru. Po tvářích se mi začínají koulet slzy.

Jsem vážně idiot.

Přikrývám si pusu ve snaze udržet svoje vzlyky tiché. Zakousnu se do svého spodního rtu.

Nemohl jsem ho zastavit, ale...co když je tak opilí, jak si myslím, že je? V tom případě se cítím ještě hůř.

Harry je druh člověka, kterému se stane jedna ze dvou věcí, když je opilý. První, když je trochu opilý a on jedná podle pocitů, které cítí, v to doufám. Ale druhá možnost...

Když se Harry opije příliš, dělá věci, co by nedělal ani v tom nejdivočejším snu. To jsou dny, kdy se ráno probudí a nepamatuje si vůbec  nic z toho, co se předchozí noc stalo.

Otáčím se, takže se opírám zády o linku, tvář mám zabořenou v dlaních, abych tlumil vzlyky vycházející z mých úst, a pomalu sklouzávám na podlahu.

Tohle se nemůže dít.

Mířím do své postele, protože nechci, aby mě viděl takhle, celého opuchlého s červenýma očima.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Vstávám dřív než všichni ostatní a umívám si obličej. Vypadám docela slušně.

Mířím dolů a začínám snídat.

První přichází Niall, brzy po něm Liam následován Zaynem. Čekám v kuchyni, dokud se Harry konečně neobjeví a všichni ostatní už dojedli.

„Dobré ráno.” Říkám, aniž bych se na něj podíval. „Jak jsi spal?”

„Uh…  fajn.” Zabručí a bere si  prášek. „Můžeš mi něco říct?” ptá se.

„Jasně.” 

„Máš nějakou představu, co se stalo včera v noci?”

„Uh… promiň, ne.” vrtím hlavou. Je mi špatně. Ach bože. „Budu hned zpět.” mumlám, vstávám od stolu, spěchám nahoru a zamykám za sebou dveře.

Padám proti nim a svezu se na podlahu, slzy stékají po mých tvářích. Už mi zbývají jenom dva týdny.