Upíří deníky- příběh Damona

Stále v pasti

Na scénu přichází Stefan. Chytá mou ruku, vykukující ze dveří a pevně ji stiskne. Bolestí zatínám zuby, čelisti se mi napínají k prasknutí a mé tělo vypovídá službu. Padám na zaprášenou podlahu a bolestivě zaskučím. Při tom si uvědomuji, jak hluboce jsem klesl. K uším mi doléhaly trhané nádechy Zacha.

„Pokračuj. Takhle aspoň rychleji odejdeš, Damone." Zasupí Stefan. Pak znovu odejdou. 

V ruce svírám kamínek a znuděně ho přehazuji. Najednou se mi v mozku vykreslí nápad. Pomalu nabývá na tvaru, vykresluje se a já se spokojeně usměju. 

-

Sedím na zemi, zády ke zdi, hlavu uvolněně opřenou a oči zavřené. Vybavuju si blond vlasy, zelené oči, uličnický úsměv, sexy tělo a mnoho slov. Caroline. 

Otevřu oči a zahledím se na strop.

„Caroline. Caro-line." Šeptám a při tom se snažím vměstnat se jí do vlasy.

Je asi deset hodin večer. Sedím v pokoji v křesle a telefonuji.

„Ne, Tiky. Neber si ty jednodílný plavky. Já je na tobě viděla. Věř mi. Letos musíme vypadat trochu jak holky od tyče." Zachichotám se.

„Caroline." Konečně ji vidím a tak trochu ještě víc nakrabatím čelo soustředěním.

„Možná by jsme ty auta měli mýt zpomaleně." Přejdu ke stolu a na papír naškrábu jméno Tiky Walrrová.

"Caroline"

Trhnu sebou a překvapeně se otočím. Právě někdo vyslovil mé jméno a bylo to, jako by stál hned za mnou. Ale nikdo tady není. Znělo to trochu jako.. Jak-ko Damon.

„Co? Ne, promiň. Uvidíme se zítra." Rozloučím se do telefonu. Sednu si na postel a zahledím se do tmy, nacházející se za otevřeným oknem. Náhle do okna vletí vrána, díky čemuž mě polije mrazivé horko. Tělem mi projede nepříjemné chvění. Trochu vyjeknu, ale okamžitě radši zmlknu, abych nepřivolala nechtěnou pozornost mámy. Mezi prsty uchopím polštářek a vytlačím jím ptáka ven. Pak si polštář přimáčknu na hruď, ve snaze vytěsnit ten nepříjemný pocit. 

-

Čumí na mě jako na novou atrakci nebo neznámý druh opice. Stojí tak několik minut, pak si povzdechne, zakroutí hlavou a odchází.

Trochu si poposednu na této nepohodlné náhradě postele, hlavu odvrácenou od dveří, znovu a zase oči upřené na cihly, které mě obklopovaly. Ruce skřížené na prsou. Několik dní už v puse necítím tu železnou chuť krve. Je to jako by v mých útrobách žil červ a každou další sekundou se zvětšoval, rozežíral mě zevnitř. Vysával ze mě sílu a připravoval mě na jistou smrt. 

„Máš ze sebe skvělý pocit, že jo?" Zaskuhrám. Přes pištění v mozku zaslechnu Stefanův pohyb. Zastavil se.

„Nijak zvlášť."  

„Vyhrál si. Dostal jsi padoucha. Mezi tebou a Elenou už nic nestojí." Odhodlávám se a svůj zrak zaostřím na dveře, za kterými spatřím mého bratra. 

„Kromě pravdy. Ty lži tě jednou doženou, pokud si budeš lhát o tom kým jsi." 

„Víš, jaký je mezi námi rozdíl? Můžu odejít kdy chci." A tak také učinil.