Victoria Green. Na pohled obyčejné jméno, ale uvnitř skrývá obrovský životní příběh.
V 14 letech mi zjistili rakovinu ledvin. Začalo to pouhými zvýšenými teplotami, únavou, nechutenstvím a tupou bolestí v zádech. Rodiče si mysleli, že jsem pouze nemocná a když se to ani po třech dnech nezlepšilo tak jsem jely to nemocnice a tam se všechno potvrdilo. Nakonec mám, ale v celých ledvinách metastázi.
Každý den je mi smutno z budoucnosti. Nejspíš nikdy už neuvidím oceán z výšky deseti kilometrů, z takové výšky, že už nerozezná vlny ani lodi, takže oceán je jen veliký, nekonečný monolit. Uměla jsem si to představit. Uměla jsem si na to vzpomenout. Ale už jsem to nemohla znovu vidět a připadalo mi, že hltavou lidskou ctižádovostí nikdy nemohu upokojit splněné sny, protože člověk se nikdy nezbaví myšlenky, že by se to všechno dalo udělat znovu a lépe.
Nejspíše to tak je, i když se člověk dožije devadesátky i když žárlím na lidi, kteří to jednou budou vědět jistě. Na druhou stranu jsem žila dvojnásob dlouho o proti některým jiným lidem. Co by oni dali za to, aby jim dítě umřelo až v sedmnácti.
Skoro každý je posedlý tím, aby na světě zanechal nějakou stopu či odkaz.. Přetrval svou smrt, Všichni chceme, aby si nás pamatovali. Nejvíc mi vadí, že budu další zapomenutou obětí prastaré a neslavné války s nemocí.
Ale stopy, které po sobě zanecháváme jsou příliš často jizvy. Člověk postaví příšerné nákupní středisko nebo rozpoutá převrat nebo se pokusí stát rockovou hvězdou a myslí si, že si ho po tom všichni zapamatují jenže za sebou necháváte akorát další jizvy. Z vašeho převratu se stane diktatura. Z vašeho nákupní střediska vřed.
Jednou mi matka řekla "Victoria ty si jiná. Našlapuješ jemně. Kráčís po zemi z lehka. Ty znáš pravdu: Je stejně pravděpodobné, že vesmíru ublížíme jako mu pomůžeme a je dost pravděpodobné, že vůbec jedno nebo druhé uděláme"
Lidé budou tvrdit, že to je smutné, protože zanechám menší jizvu a méně lidí si mě bude pamatovat. Ale ono to není smutné. Je to triumf. Je to hrdinství. Není to snad pravé hrdinství ? Jak to říkají lékaři: Především neublížit.
Přijde doba kdy budeme všichni mrtvý. Přijde doba kdy už vůbec nebudou lidi co by si pamatovali, že někdy někdo existoval nebo, že náš druh něco vykonal. Nezbyde už nikdo kdo by si pamatoval Kleopatru nebo Aristotela, a už vůbec ne nás. Na všechno co jsme dělali, psali a stvavěly a myslely a objevili, se zapomene, a z tohohle světa nezbyte už nic. Možná ta doba přijde brzo a možná za milion let, ale jestli přežijeme zhroucení našeho slunce, nepřežijeme navždycky. Něco bylo před tím než živý organismy získali vědomí a něco bude i potom.
Člověk si nemůže vybrat jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspon mluvit do toho kdo ho zraní a koho on zraní.
-Danibiebr14
