[Encephalone Phenomenon]

[0 - Ikarův pád - 1|2 ]

Na Eden se snesla chladivá vrstva večerní modři. Za výškovými domy a vznášejícími se loděmi lemovaným obzorem se do ohnivého pásu skomírajícího slunečního svitu vpíjely červánkové odstíny mladé noci a na pohaslou oblohu vystoupal stříbrný kotouč kropenatého Měsíce s doprovodem stovek a tisíců tajuplných skromných hvězdných krůpějí. Ulice, pasáže a náměstí se zaplnily lidmi toužícími po zábavě, zážitku či odreagování a úniku od stresu a povinností všedního dne. Obyvatelé Edenu, nastrojení do svých nejlepších šatů, se procházeli čtvrtěmi obchodů, jež je lákaly na své zboží neonově zářivými reklamními hologramy, zašívali se do klubů, barů či nočních kaváren, jejichž dokořán otevřenými dveřmi se ven prodírala omamná vůně kávy, hříšně sladké aroma exotických pochutin podtržené příslibným nádechem kvalitních lihovin a líbivé tóny hudby mnoha současných i minulých žánrů. V divadlech se zdvíhaly opony, v kinech se vyprodávala poslední volná sedadla, herci na jevištích i trojrozměrných obrazovkách nořili diváctvo do hlubin děje a emocí smyšlených fantastických světů a jejich postav. Ani pouliční umělci nezaháleli. Rozsetí po celém městě předváděli kolemjdoucím své schopnosti- hudební, kreslířské, taneční i akrobatické a s úsměvem na rtech po očku během své show sledovali, jak jim na účtech přibývají drobné i větší obnosy peněz.

Eden, za dne metropole z bílého betonu, šedého kovu a průhledného skla, symbol vyspělosti a interplanetární rasové integrace, impérium technologicko-vědního rozvoje a chlouba Modré planety, se po setmění probouzelo do nového života.

Z vyhlídky a střeše CasCady byl pohled na Eden nejkouzelnější. Centrum z dvanácti bloků moderních budov protkaných hustou sítí několikapatrových drah magnetických vlaků, mezi místními přezdívaných letkokolky, kterému dominovala sedmicípá koruna nejvyšších městských věží, mezi něž patřila i CasCada, osvěcovala záře milionů žárovek, lamp a světel osobních i nákladních troposférických plavidel, která v přesně dodržovaných výškách a vzdálenostech křižovala nebe a zanechávala na něm za sebou horkou stopu šedavých plazmových ohonů.

Vzdušný tanečník, mladý pozemšťan s bledou pletí, vanilkově nazlátlou čupřinou padající do čela a těžkými vznášedlovými bruslemi obepínajícími kotníky ocelovým stiskem, shlížel na tu podívanou opřený o plexisklové zábradlí, které jej dělilo od dvousetpatrové propasti zakončené mělkým nepřírodním jezerem plným fontán a klenutých mostů, na nichž se již srocovali první zvědaví přihlížející- jeho obecenstvo. Jeho bílý upnutý overal, který od sebe odrážel světlo jako úlomky roztříštěného zrcadla, lákal jejich pozornost. Prozrazoval, co dnes večer uvidí, na koho se mohou těšit. Červený hologram digitálních hodin do okolí hlásal pět minut do deváté, dodával bruslařově kostýmu rubínový lesk.

„Je všechno připravené?" klapavé nášlapy za jeho zády a hluboký ženský hlas prozradil Peacock, jeho dnešní spolutanečnici a potenciální soupeřku. Časně jarní vítr, který jí ošlehával tváře a uši do růžova, si pohrával s nastříhanými úzkými trojúhelníky poloprůhledné barevné folie její sukně, jež na dálku připomínala smaragdovou krinolínu z pavích per. V objemném culíku nepoddajných černých kudrn se jí třpytila brož s drahými kameny znázorňujícími hvězdy v souhvězdí Páva, jehož název si zvolila jako svůj umělecký pseudonym. Přistoupila blíž k zábradlí a zběžně pohlédla do výklenku protějšího mrakodrapu, kde seděl tým zvukařů a osvětlovačů, kteří měli na starost reflektory a reproduktory rozmístěné jak po břehu vodní plochy, tak po konstrukcích mrakodrapů. Bílá líčidla zvýrazňující kulaté čelo a vystouplá líčka ostře kontrastovala s tím nejtmavším možným odstínem její kůže. „Nerada bych pak, aby mi při čísle začala hrát jiná skladba." poznamenala a zavrtěla hlavou nad ostudnou situací, s níž se musela v minulosti vypořádat.