[Encephalone Phenomenon]

[1 - Pulsar - 1|2]

Kdo nikdy nevyzkoušel sólový let nad večerním Edenem, ten nikdy nepoznal jeho skutečnou krásu. Z ptačí perspektivy nabývalo město zcela nových podob, jež ze země nemohly být spatřeny. To, co se zraku prostého pozorovatele z povrchu jevilo jako naprostý chaos, džungle z černého kovu, bílého betonu a blyštivého skla, najednou získávalo svůj význam a smysl. Ostrovy budov nejrůznějších výšek, tvarů a funkcí se zpola utápěly v záplavě jasně slonovinové záře přelidněných ulic a náměstí, do níž se tu a tam vpíjely sytě indigové pásy letkokolkových drah a fuchsiově ohnivá červeň plochých břich atmosférických plavidel. Kogryne měl svá tajná místa, odkud to úchvatné panorama mohl nerušeně sledovat od soumraku do svítání. Věděl přesně, kam zaletět, když si potřeboval vyčistit hlavu, utéct před nepohodlností reality, s níž se musel denně potýkat. Prozatím.

Keričan obkroužil vzdušný prostor za vysokou, elegantně zakřivenou věží Razoru, smyčkoval mezi plavidly a střechami budov tvořících centrum města, než opět nabyl kontrolu nad svojí pochroumanou bruslí.

Prudkou stočkou se zabrzdil u nástřešní plošiny, jež sloužila jako parkovací plocha pro atmosférická plavidla, nyní naprosto liduprázdná, neosvětlená, tmavý ischemický flek na blyštícím se srdci, a pažemi se přitáhl k betonovému okraji, na nějž dosedl, vydávaje ze sebe něco mezi oddechem a zasténáním.

Zatímco natahoval hubené nohy před sebe, pozorně si prohlížeje stav svých bruslí a nohavic, roj jeho asteroidů se počínal houfovat v éteru okolo něj. Stovky kulovitých dronů poháněných miniaturními vznášedly pozvolna vyplnily celou přilehlou část parkoviště, vznášely se u svého majitele jako enormní hejno světlušek.

Měkká záře jejich světélek mu dovolovala si lépe prohlédnout škodu, kterou náraz do betonu v takřka plné rychlosti způsobil.

Levá brusle unikla jakémukoli vážnějšímu poškození. Zdálo se, že onu nehodu odnesl pouze její nalakovaný povrch, který byl kolem patní části nad tryskami a podél vnitřní hrany nártu sežehnutý dočerna. Tryskový polohovač dobře reagoval na pohyby Kogrynova chodidla, stejně tak i regulátor síly plazmového proudu. Kogryne usoudil, že tahle létající bota bude potřebovat pouze kosmetické opravy, snad pro jistotu i kontrolu vnitřních mechanismů.

Zato ta druhá, pravá, ta už na tom tak dobře nebyla. Povrchový plášť se při smyku na betonu prodřel až na ochrannou vnitřní konstrukci. Kogryne se mohl považovat za šťastlivce, že tato krycí vrstva odolala, jinak by kousek betonového pohlazení dostala i jeho kůže. A Kogryne o takový druh pohlazení rozhodně nestál. Tryska ještě fungovala, ale regulátory už ne. Rovnovážné receptory se spálily, poškozen byl i polohovač. Hlava trysky se svévolně naklápěla, plazma z ní pobleskovala v nahodilých výbojích.

Kogryne se obával, že tahle kráska už to má za sebou.

S pomocí rukou si nohu vyšvihl na okraj střechy, opatrně se dal do odepínání zničené brusle, snaže se přitom nepopálit o horký kov. Tenké prsty se mu třásly. V žilách, jež se mu nafukovaly pod potetovanou, snědou kůží, mu proudil pořádně zhuštěný koktejl všemožných hormonů, pod jejichž vlivem mu srdce pod páteří šílela. Na kůži se tvořily krůpěje vazkého potu. Bylo tu příšerné vedro. Na pozemské podmínky sice přijatelně, nicméně pro keričana trýznivě, úmorně, vražedně. Když kolem něj proudil vzduch, který ho ochlazoval, dokázal zdejší teplotu snést. Jenže teď, když ještě uřícený seděl v bezvětří, málem začínal soucítit s jídlem pečícím se v troubě.

„NÁHRADNÍ PÁR JE NA CESTĚ," zapípal na něj elektronický hlas z jeho hodinek utažených na zápěstí, zrovna když vysvobodil své chodidlo z trosek brusle. Nad jejich displejem se vysvítila značka Met-Tei, jeho staré artificiální služky, jež se zde na Zemi starala o jeho příbytek a vyřizovala za něj nejrůznější záležitosti, mimo jiné i dopravu náhradního páru bruslí.