Zrcadlo z Erisedu

2K 197 35
                                    


„Nejšťastnější člověk na světě by v tom zrcadle uviděl jen sám sebe, takového, jaký je."

„Takže nám ukazuje to, po čem toužíme... Ať je to cokoli."

„Ano. A ne. Neukazuje nám ani víc ani míň, než nejhlubší a nejusilovnější tužby srdce. Ale pamatuj, že zrcadlo nám neposkytuje vědomosti, ani pravdu. Byli lidé, kteří před ním promarnili život..."


Harry si to mašíroval v neviditelném plášti dlouhou chodbou. Pod jedním z kamenných portálů se zastavil, vytáhl z kapsy hůlku, poklepal jí na kus pergamenu, který držel v ruce, a pronesl: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti." Ve tmě mžoural na kresbu a mezi šrafováním se snažil rozluštit drobným úhledným písmem vyvedené nápisy. „Lumos," pošeptal hůlce a ta mu na plánek posvítila přízračným světlem. Mnohem lepší.

Chvíli plánek zkoumal. Neměl dnes žádný konkrétní cíl. Bavilo ho pohybovat se po hradu nikým neviděn a objevovat jeho tajemství. Brumbál mu často říkal, že odhalit veškerá tajná zákoutí hradu by trvalo mnoho životů a že ani on sám nezná všechna, ale to jen podněcovalo Harryho přirozenou zvědavost. Během posledních týdnů objevil spoustu velmi krásných a velmi starých míst, kam, soudě podle vrstvy prachu, jež tlumila Harryho kroky, nikdo nevkročil po celé desítky let.

Dnes večer už stihl navštívit koupelnu, již objevil před pár dny. Byla mnohem lepší a honosnější než jejich kolejní umývárna i prefektská koupelna, a také se zdálo, že je opuštěná.

Nacházela se ve sklepení, vlastně docela nedaleko učebny lektvarů – proto se zprvu divil, že sem nikdo nechodí. Potíž byla v tom, že na první pohled, k čemuž výrazně přispívalo i mdlé osvětlení sklepních prostorů Bradavic, působila jen jako zeď zdobená jemně modelovanými kamennými reliéfy, jimž vévodili dva malí stočení hádci, umně propletení do sebe. „S-sssái ha ssi he," pronesl Harry hadím jazykem a hadi se počali kroutit a odtahovat od sebe. Část kamenné zdi odskočila a vytvořila průlez do té bezpochyby nejvzletnější koupelny, jakou se Bradavice pyšnily. Vše bylo až zbytečně velké, zbytečně bohaté a honosné. Harry si pomyslel, že koupelně chybí snad už jen pestrý výběr solí a pěn do koupele, které nabízí prefektská koupelna, ani v tom ho však podzemní koupelna nezklamala. Kohoutky po stranách obrovské vany byly sice mírně zarezlé a povolovaly jen s příšerným skřípotem, který by směle mohl konkurovat křiku dospělých mandragor, ale po chvilce temného bublání z nich začaly prýštit nejpestřejší a nejomamněji vonící esence, jaké si dokázal představit. Nikde však nemohl najít žádné ručníky, ale tou skutečností nakonec nebyl nijak zvlášť překvapen – když sem nikdo nechodil, jak by tu někdo mohl vyměňovat ručníky? Rychle tedy vyběhl ze sklepení a po Velkém schodišti až do pátého patra, kde si nejprve ověřil, že je na chodbě sám. Pak si prefektskou koupelnu heslem otevřel (zaslechl ho čirou náhodou po hodině přeměňování, když ho profesorka McGonagallová sdělovala jednomu mrzimorskému prefektovi) a vklouzl do ní. Ručníky byly na svém místě – popadl jich celou náruč (přece pro ně nebudu pořád lítat) a v duchu se uchechtl – příští prefekt, který se sem přijde vykoupat, bude pěkně naštvaný, až zjistí, že se nemá čím utřít. Rychle pak pádil zpátky do „své" koupelny a bral schody po dvou, aby už už byl ve sklepení a nikdo ho neviděl utíkat s takovou hromadou ručníků – těžko mohl někomu tvrdit, že si při studiu přivydělává jako bradavický domácí skřítek.

• • •

Stejně tak jako tehdy, i dnes si užil dlouhou lázeň horké vody se zelenými mátovými bublinkami, které měl nejraději. Něco mu stále připomínaly, jen kdyby si vzpomenul, co... Vylezl teprve tehdy, kdy už voda začala chladnout a bříška prstů měl posetá drobounkými vráskami. Bylo ještě poměrně brzy, nechtělo se mu jít zpátky do nebelvírské společenské místnosti a poslouchat tlachání kamarádů, ani pozorovat Freda a George při prezentaci a prodeji nejnovější várky Záškoláckých zákusků – a že to byla obvykle impozantní podívaná, když člověk pohlédl na patnáct prváků svorně zvracejících po požití Dávivých dortíčků. Rozhodl se tedy, že se ještě chvíli bude věnovat nepozorovanému průzkumu hradu. Přehodil přes sebe otcův neviditelný plášť a vyrazil.

Zrcadlo z Erisedu [Snarry, ✓]Where stories live. Discover now